Zvyky zemřelých přetrvávají
2. 1. 2008
Strach z duchů a věřit o tom, že existují, jsem zjistila okolo mých 8
let. Můj otčín, jménem Mirek, měl 3 syny a v roce 1992 mu zavraždili
nejmladšího syna. Samozřejmě v ten den té vraždy přišel můj otčín domů
zkroucený a dal si malou fotečku za rámeček v hale. Můj příběh začíná
pár dní na to…
Bylo to v období léta. Jak jinak, venku krásné počasí a já jsem byla nemocná. Takže jsem musela být doma. Přišla na mne únava a mamka mne uložila do postele. Za pár hodin jsem se probudila a protože jsem byla ještě docela malá a potřebovala vedle sebe mamku, rozbrečela jsem se (v domě totiž nikdo nebyl).
V ten moment se mi někdo vloudil do myšlenek a oznámil: „Neboj se, tvá mamka sedí s Mirkem na zahradě." Zalekla jsem se a vyběhla z postele. Rovnou jsem si to pádila ven na zahradu. Rodičům jsem nic neřekla. Jen mi nešlo do hlavy, co se to v mé hlavě odeznilo a odkud „TO" ví, že můj otčín se jmenuje Mirek?!Tuto noc jsem spala s rodiči. A zase se mi přihodilo něco zajímavého... Okolo 2 hodiny ráno jsem se z ničeho nic probudila a posadila se na posteli. Mí rodiče spokojeně spali a ani se neprobudili. V ten moment se něco zjevilo u okna vedle závěsu. Nebylo rozeznat, co to je. Oznámilo to: „přijdu na druhý den a něco důležitého ti oznámím, ale nesmíš to říct rodičům."Ráno jsme se všichni probudili a já všechno vyklopila, co se mi během těchto dnů stalo. Byla jsem malé, osmileté dítě a strachy jsem to nevydržela. Rodiče se na mne podívali, ale nic mi na to neřekli. Tuto noc jsem zase spala s rodiči. Ve stejnou dobu jsem se probudila. Zkoušela jsem rodiče probudit, ale nedařilo se. Nazpět jsem tomu Něco oznámila, že jsem to rodičům řekla. V ten moment to Něco zmizelo a neobjevilo se více.
Týden na to můj otčín měl službu (pracoval u kriminální policie - Major). Spala jsem s mamkou, až v noci mě probudilo chrastění. Znělo to, jako když se někdo vloupává do bytu. Probudila jsem mamku, ať se jde podívat. Slyšela to taky. Nikdo tam ale nebyl. Tak jsme si zase lehly, že budeme dále spát. V ten moment to chrastění bylo intenzivnější. Pak se z haly ještě ozvalo (jakoby) těžká taška hozená do křesla. Mamka vstala a šla se znovu podívat. A zase nic.
Ráno jsme se probudily a mamka odpoledne vyprávěla otčínovi náš zážitek z noci. Můj otčín se rozbrečel. NECHÁPALY jsme proč. Pak nám to vysvětlil.
„Jeho syn měl plný, těžký svazek klíčů a nosíval koženou tašku, kde měl záznamy a akty z práce." Takže jsme zjistili, že nás navštěvoval jeho zesnulý syn.
A co ještě bylo zajímavější?! - Fotka, která byla v hale vystavená, z ničeho nic zmizela.
Tento příběh se opravdu odehrál a na něho nikdy nezapomenu. Vím, že nejsem blázen, ale normální člověk, který žije rodinný život. Dodnes, když jsem sama doma, usínám se strachem, že by se mohl zase někdo objevit. Je mi líto, že do dnes nevím, co mi ten zesnulý syn chtěl oznámit.
Bylo to v období léta. Jak jinak, venku krásné počasí a já jsem byla nemocná. Takže jsem musela být doma. Přišla na mne únava a mamka mne uložila do postele. Za pár hodin jsem se probudila a protože jsem byla ještě docela malá a potřebovala vedle sebe mamku, rozbrečela jsem se (v domě totiž nikdo nebyl).
V ten moment se mi někdo vloudil do myšlenek a oznámil: „Neboj se, tvá mamka sedí s Mirkem na zahradě." Zalekla jsem se a vyběhla z postele. Rovnou jsem si to pádila ven na zahradu. Rodičům jsem nic neřekla. Jen mi nešlo do hlavy, co se to v mé hlavě odeznilo a odkud „TO" ví, že můj otčín se jmenuje Mirek?!Tuto noc jsem spala s rodiči. A zase se mi přihodilo něco zajímavého... Okolo 2 hodiny ráno jsem se z ničeho nic probudila a posadila se na posteli. Mí rodiče spokojeně spali a ani se neprobudili. V ten moment se něco zjevilo u okna vedle závěsu. Nebylo rozeznat, co to je. Oznámilo to: „přijdu na druhý den a něco důležitého ti oznámím, ale nesmíš to říct rodičům."Ráno jsme se všichni probudili a já všechno vyklopila, co se mi během těchto dnů stalo. Byla jsem malé, osmileté dítě a strachy jsem to nevydržela. Rodiče se na mne podívali, ale nic mi na to neřekli. Tuto noc jsem zase spala s rodiči. Ve stejnou dobu jsem se probudila. Zkoušela jsem rodiče probudit, ale nedařilo se. Nazpět jsem tomu Něco oznámila, že jsem to rodičům řekla. V ten moment to Něco zmizelo a neobjevilo se více.
Týden na to můj otčín měl službu (pracoval u kriminální policie - Major). Spala jsem s mamkou, až v noci mě probudilo chrastění. Znělo to, jako když se někdo vloupává do bytu. Probudila jsem mamku, ať se jde podívat. Slyšela to taky. Nikdo tam ale nebyl. Tak jsme si zase lehly, že budeme dále spát. V ten moment to chrastění bylo intenzivnější. Pak se z haly ještě ozvalo (jakoby) těžká taška hozená do křesla. Mamka vstala a šla se znovu podívat. A zase nic.
Ráno jsme se probudily a mamka odpoledne vyprávěla otčínovi náš zážitek z noci. Můj otčín se rozbrečel. NECHÁPALY jsme proč. Pak nám to vysvětlil.
„Jeho syn měl plný, těžký svazek klíčů a nosíval koženou tašku, kde měl záznamy a akty z práce." Takže jsme zjistili, že nás navštěvoval jeho zesnulý syn.
A co ještě bylo zajímavější?! - Fotka, která byla v hale vystavená, z ničeho nic zmizela.
Tento příběh se opravdu odehrál a na něho nikdy nezapomenu. Vím, že nejsem blázen, ale normální člověk, který žije rodinný život. Dodnes, když jsem sama doma, usínám se strachem, že by se mohl zase někdo objevit. Je mi líto, že do dnes nevím, co mi ten zesnulý syn chtěl oznámit.