havránkovy první stránky

Jak se dostat na cestu

Kdysi kdesi žil starý Mistr a ten uváděl své žáky na duchovní cestu. Byli to mnichové a novicové, žili celý čas v klášteře, četli svatá Písma, modlili se a meditovali. Až jednoho dne vstoupil obyčejný muž a řekl:
            “Poslyš, Mistře, ja nejsem žádný mudrc, já jsem obchodník. Já se nemůžu dát zavřít do kláštera, protože jsem věčně na cestách. Neumím se modlit ani meditovat, vždyť mě to nikdo nenaučil! A přesto bych i já chtěl vstoupit na duchovní cestu. Řekni, je vůbec nějaká možnost pro lidi, jako jsem já?”

Mistr se hluboce zamyslel a pravil:

“Nu. . . jistá možnost by tu byla, ale je velmi riskantní. Když se to povede, ještě dnes budeš na duchovní cestě. Když se to nepovede, přijdeš o hlavu.”

V obchodníkovi hrklo. Neměl nejmenší chuť ztratit hlavu, ale přitom dobře tušil, že takovou šanci víckrát nedostane. Sebral všechnu odvahu a přikývl.

            Mistr dal přinést šachový stolek. Z kláštera přivolal mladičkého mnicha a do ruky vzal těžký meč.

            “Vy dva,” řekl, “si teď zahrajete šachy. Kdo prohraje, tomu na místě useknu hlavu, a vítěz bude na duchovní cestě. Nuže začněte!”

            Obchodník se rychle zpotil hrůzou, protože po prvních tazích poznal, že mladý mnich je velmi silný hráč. Tah po tahu byla hra těžší a on se musel soustředit až do krajnosti, aby neudělal chybu. Partie trvala dlouho, oba mlčky bojovali celý den.

            Potom se nachýlil večer a obchodník hrál lépe a lépe. Konečně přišel úžasný okamžik, kdy viděl, že příštím tahem dá mníškovi mat. A vtom poprvé za celý den pronikla clonou jeho strachu překvapivá myšlenka:

            “Ale jak k tomu ten chlapec vlastně přijde? Proč on, který je tak mladý, má zemřít jen proto, že já se chci dostat na jakousi cestu?”

            V poslední vteřine ruku stáhl a udělal jiný, úmyslně slabý tah. V tu chvíli Mistr odložil meč.

            “Dost!” vykřikl. “Jsi na duchovní cestě. Našel jsi odvahu riskovat život – a bez té se na žádnou cestu nedostaneš. Našel jsi schopnost soustředit se, jak když jde o život – a bez té se na žádné cestě neudržíš. A konečně jsi v sobě našel soucit, který pro tebe byl víc než vlastní život – a bez soucitu každá cesta zbloudí a nedojde k cíli. Jsi na cestě, tak jdi!”

            Co myslíte, chybí v té výbavě něco podstatného? Co ještě by v sobě měl člověk najít, aby se mohl vydat “na cestu”?

            K nevýhodám vašeho věku patří, že vás každý (nebo skoro každý) o něčem chce poučit. Občas je to jistě k nesnesení. Ernest Hemingway říká, že “nejlepší způsob, jak ztratit úctu a důvěru mladých, je dávat jim nekonečné rady”. Třeba vás potěší příběh

O dvou mlsounech

Byl jednou jeden mudrc, jehož sláva obletěla svět. Říkalo se, že není otázky, kterou by neuměl zodpovědět, že není sporu, který by neusmířil, a není žáka, který by od něj neodešel moudřejší. Jednoho dne ho navštívila žena s malým chlapcem a stěžovala si:

            “Mistře! Mám velké trápení se svým synkem. Víš, je hodný, šikovný a bystrý, ale ma strašnou chybu. Věčně musí mlsat. Sní všechno sladké, co mu přijde pod ruku!”

            “Dobře,” pravil Mistr, “odejděte, vraťte se příští týden a já si váš problém zatím promyslím.”

            Ženu sice udivilo, že na tak prostou radu musí čekat, ale samozřejmě poslechla. Za týden přivedla chlapce znovu.

            “Ještě jsem otázku nevyřešil,” vzdychl Mistr. “Odejdi a vrať se za týden.”

            To celé se stalo ještě jednou. Teprv po třech týdnech mudrc chlapce přivolal:

            “Poslyš,” řekl mu vážně, ”nemlsej tolik. Věř mi, člověk se bez toho obejde.”

S tim chtěl oba propustit. Ale ženě to nedalo a zklamaně ho oslovila:

“Odpusť mi mou smělost, Mistře, ale to je všechno? To jsem přece synkovi řekla už stokrát! O tom jsi potřeboval přemýšlet tři týdny?”

“Víš, to máš tak,” řekl on, “já sám jsem náramný mlsoun a celý život hltám sladkosti. První týden jsem to zkusil bez nich, ale přiznám se ti, že jsem neodolal a občas jsem si trochu zamlsal. Druhý týden už jsem nevzal sladké do úst, ale strašně mě honila mlsná a pořád jsem o sladkostech aspoň snil. Až ten třetí týden vyhasla i moje touha a já zjistil, že i bez sladkostí mohu žít. Teprv potom jsem měl právo dát tvému synkovi radu. Copak bych směl učit něco, co sám neumím?”

Na chlapce, který to celé slyšel, to udělalo tak hluboký dojem, že od té chvíle nikdy nemlsal.

Tohle si vezměte na životní cestu s sebou, bude se vám to hodit. Kdykoli kdokoli vás bude poučovat, bude vás chtít vést, nebo vám kázat, vždycky se dobře podívejte, jestli sám žije podle svého učení. A pokud ne, moc si to rozmyslete přijmout jeho rady. Jsou to v lepším případě jen prazdné řeči a v tom horším sprosté lži.

Ano – jenže jak to poznat? Těžko. Člověk musí být velký znalec lidí, aby nenaletěl, a i ten nejvetší znalec někdy naletí. Ale zkuste docela prostě srovnat něčí slova s jeho činy. Činy berte vážně. Slova zdaleka ne tolik, ta jsou schopná všeho. Jako v pohádce

Zvonky štěstí

Bylo jedno město a ve městě chrám. Na schodišti chrámu seděl slepý žebrák. V chrámu se odbýval celý život města: tam se konaly křtiny, svatby i pohřby. Žebrák tam sedával řadu let.

Jednou vynášeli z chrámu nebožtíka a žebrák náhle vstal a poklonil se. “To byl vzácny člověk,” řekl lidem kolem, “a jistě přijde rovnou do nebe.”

Všechny to velmi zarazilo.

“Jak to můžeš říct?” ptali se nevěřícně. “Vždyť jsi ho jakživ neviděl! Byl úplně obyčejný, zrovna jako my!”

Žebrák odpověděl: “Ne. Právě proto, že nevidím, naučil jsem se dobře vnímat hlasy. Kdokoli v tomto chrámu přál někomu štěstí, vždycky byla v jeho hlasu aspoň malá příměs závisti. Kdokoli někoho politoval, měl na dně hlasu škodolibou radost, že neštěstí se stalo jiným. Ale on, když vyjadřoval soustrast, měl v hlase jen smutek. A když on přál štěstí, v jeho hlase zněly zvonky štěstí a nic víc. A to je tak vzácné, že vám říkám: ten šel jistě rovnou do nebe!”

Naše city nejsou jednoduché. Na dně lásky je občas nepřátelství, na dně nepřátelství může být zájem silnější než láska, ve štěstí je strach, že štěstí zmizí. . . a někdy si ani sami nejsme jisti, čeho je v te prapodivné směsi víc.

Ani lidé nejsou jenom zlí anebo dobří, to jen my je toužíme tak vidět, protože nám to náramně usnadní úsudek. Jenže černobílé úsudky jsou strašně nebezpečné: ony živí hádky i války, ony jako primitivní rváči brání dohodě a smíru, ony blokují cestu ke všemu hlubšímu poznání.

Radši se vyhněte lidem, kteří odmítají vidět druhou stranu věci, vyslechnout soupeře a uznat argumenty, které se jim nehodí. Nevěřte jim, klamou sami sebe. Základem všeho civilizovaného práva je římská zásada “Audiatur et altera pars”, budiž slyšena i druhá strana. Nesmíme nikdy odsuzovat dříve, dokud si nedáme práci poznat případ z obou stran.

Odsoudit totiž lze všechno, když jsme nepřátelsky zaujati. Na každém lze najít chybu, když jí totiž člověk najít chce. Je to především náš postoj, co nás přesvědčuje, co je zlé a co je dobré. Arabské přísloví říká:

“Nenaříkej, že má růžový keř trny. Raduj se, že má trnitý keř růže.”

Ale možná že už dostáváte

Příliš mnoho dobrých rad

Kráčeli městem tři: osel, dědeček a vnuk. Dědeček se vezl na oslovi, vnouček cupkal pesky. Vtom jeden kolemjdoucí pohoršeně vykřikl:

            “No tohle! Nestydíš se, dědku? Ty si jedeš a to ubohé děcko necháš běžet. Nevidíš, jak má malé nožičky?”

            Stařík si vzal jeho slova k srdci. Slezl z osla a nabídl své místo chlapci. Ale hned za rohem se zhrozil jiný muž:

            “Chudák starý pán, no ten se dočkal! Kluk se veze jako kníže, ale starci neprokáže úctu! To ti není hanba, harante?”

            Teď se zastyděl klouček. Dědeček přisedl k němu a jeli na oslovi oba dva.

            “Fuj! Skandál!” vyjekla jakási žena. “Chcete to ubohé zvíře zničit? Hanba! To mu chcete strhat hřbet?”

            Stařeček i hošík slezli a už celí spletení kráčeli vedle osla. Mládenci z hospody vybuchli smíchy!

“Podívejte, blázni!” křičeli jeden přes druhého. “Mají osla a jdou pěšky! K čemu ho tedy máte, hlupáci?”

Dědeček a vnouček na sebe bezradně pohlédli. Pak vzali osla na ramena a nesli ho městem. Lidé vybíhali z domů, vykláněli se z oken a nemohli uvěřit svým očím. “Co to ti dva s tím oslem tropí?” ptali se.

To se vám stane mockrát: dělejte tak či onak, stejně se všem nezavděčíte. Všem se totiž ani zavděčit nejde, na to jsme my lidé příliš různí a máme různé názory. K životní moudrosti patří vědět, že pro většinu situací existují řešení lepší a horší, ale ne řešení univerzální.

Ješitní lidé si myslí, že správný názor je vždycky jen jeden, totiž ten jejich, a cokoli se od něj liší, je lež anebo blud. Ale svět je tak pestrý, tak proměnlivý a živý, že na tutéž otázku bývá řada odpovědí a mnohdy se ani nevylučují. Co člověk, to jiný neopakovatelný pohled. Změnit to nelze, patří to k povaze světa, ale je neštěstí nevědět to a být navždy zaklet ve své omezenosti.

O tom je pohádka

O podstatě pravdy

Žili byli tři mudrcové a ti se řadu let hádali o podstatu pravdy. Čas utíkal a oni pořád nedošli shody. Tedy se rozhodli požádat o pomoc samotné bohy a přednést jim svůj spor.

            Bohové, vidouce tak velkou touhu poznat pravdu, se nad nimi ustrnuli a vyslali boha Ganéšu, který má podobu slona, aby jim zodpověděl všechny otázky. Nebesa se otevřela a s mocným troubením na obrovský chobot se k zemi v oslnivé záři snášel božský slon.

            První mudrc propadl panice, vykvikl hrůzou, vzal nohy na ramena a byl pryč. Druzí dva se oslepeni světlem potáceli kolem Ganéši. Jeden zavadil rukou o Ganéšuv chobot. Ucítil pod prsty cosi drsného a kulatého – a vtom všechno rázem pochopil.

            “Sláva! Mám to!” vykřikl nadšeně. “Podstata pravdy je lano!”

            Už na nic nečekal, chobot pustil a pelášil k městu, aby zvěstoval svůj objev ostatním.

            Třetí z nich zachytil Ganéšovo ucho. Ucítil pod prsty cosi teplého a chlupatého – a i on naráz poznal podstatu pravdy.

            “Mám to!” jásal. “Už vím, co je pravda! Je to koberec!”

            Pustil ucho a běžel do města kázat. Tam oba mudrci založili sekty. Jedna hlásala, že pravda je lano, druhá, že je to koberec, a jejich žáci se upřímně nenáviděli. A jak to tak ve světě chodí, brzy si vyhlásili krutou válku, v níž “kobercisté” rozsekali “lanisty” na cimprcampr, kdežto “lanisté” rozsekali “kobercisty” na kaši. Tak zmizely obě sekty i se svými proroky.

            Možná byste chtěli vědet, jak to bylo s tím třetím mudrcem, s tím, co hned utekl. Inu, ten si z celého zážitku nepamatoval nic nežli strašlivé troubení Ganéšova chobotu. Prohlásil, že podstatou pravdy je trouba, a
s timto učením prošel celý svět. Založil velkou sektu troubů a kdo k ní patří, ten ví, že jenom on má pravdu, a vůbec nikdy o tom nepochybuje.

            Znáte to také? Jakmile člověk jednou přijme nějaký názor za svůj, hrozně nerad se s ním loučí, i kdyby ho fakta stokrát upozorňovala, že se zmýlil či že se podmínky změnily. Už také víte, jak těžké je říct: “Pardon, neměl jsem pravdu”? A přitom občas se mýlíme všichni. Člověk, který neumí říct “nevím” a nikdy nepřizná omyl, je nebezpečný sobě i svému okolí.

            Je těžké pochybovat o tom, čemu člověk věří. O tom je příběh

O krutém úsměvu

Byl jednou jeden bystrý mladík, který nadevše toužil po vzdělání a moudrosti. Dal se na studia fyziognomie a školil se v umění, jak z rysů a vyrazů tváře poznat lidskou povahu. Byl na studiích sedm roků. Představovalo to pro nej velkou oběť, protože musel žít v cizí zemi a po celý čas tvrdě pracovat. Až konečně složil všechny zkoušky a pyšný na své vědomosti vyjel k domovu.

            Kdesi v poušti potkal podivného muže. Prozkoumal jeho obličej podle všech pravidel své vědy. Úsměv prozrazoval krutost, oči faleš, síť vrásek proradnost a hra svalů pod kůží chtivost. Mladý učenec nikdy neviděl bezectnejší tahy. Ale muž se skromně uklonil a laskavým tónem ho oslovil:

            “Mladý pane! Stmívá se a do města je velká dálka. Bojím se, že zabloudíte v poušti. Smím vám nabídnout pohostinství? Mám sice jen malou chatrč, ale rád se s vámi rozdělím o všechno, co mám!”

            Mladíka to velmi zarazilo. Poprvé po sedmi letech podrobil své vědění praktické zkoušce a hned měl pochyby o jeho správnosti. “Třeba je v knihách nějaká chyba,” polekal se. “Nebo mi učitelé něco zatajili. Či snad moje vlastní paměť selhala?”

            Buď jak buď, ten muž měl pravdu. Vskutku už se snášel soumrak a mladík vděčně přijal velkorysou nabídku.

            Tři dny a tři noci byl hostem v mužově domě a muž byl vzorný hostitel. Zahrnoval ho pohodlím, jídlem a pitím, byl zdvořilý a vlídný. Mladík se měl jako v ráji. Ale pak už musel pokračovat v cestě. Při loučení mu muž náhle podal list:

            “Tady je váš účet, pane!”

            “Jaký účet?” zakoktal mládenec nechápavě. Jeho hostitel se rozkřičel:

            “Cože? Jaký účet, fracku drzá?! To si snad myslíš, že jsem tě tři dny živil zadarmo?”

            Mladík zděšeně pročetl účet. Vše – do posledního sousta a do poslední kapky vody – bylo zapsáno a předraženo nejméně stokrát.
V životě neviděl tolik peněz pohromadě, natož aby je měl s sebou! Ale muž byl nemilosrdný.

            “Jen se pokus utéct bez placení!” hrozil a divoce máchal nožem. “Vlastní rukou ti podřežu krk!”

            Mladík mu musel nechat svého koně, své šaty i boty, teprve pak ho zloduch propustil. Ožebračený, nahý a bosý se vlekl prašnou pouští. Náhle zvedl ruce k nebi a hlasitě se zasmál.

            “Ó díky, Bože, díky!” zvolal šťastně. “Mých sedm let studií nebylo nadarmo!”

            Ano: to, co umíme a víme, je naše skutečné bohatství. Zlé okolnosti nás mohou připravit o poslední špendlík, ale co jsme se jednou naučili, to nám zůstane.

“Dej někomu rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život,” říká čínské přísloví.

            Skoro každý se někdy setká s okolnostmi, které mu nějak ublíží. Někdo se zklame v člověku a někdo v práci. Ohrožuje nás nemoc a bolest. Život má i velmi tvrdé rysy. O tom je příběh

O hořčičném semínku

Jednou šel krajem slavný mudrc a provázel ho dav nadšených žáků. Vešel do malé vsi a vtom se k jeho nohám vrhla žena a hlasitě plakala:

            “K čemu je mi tvé učení, k čemu je mi tvá moudrost? Právě mi zemřelo jediné dítě! Učiň zázrak, vrať mi mé dítě, a teprv potom uvěřím tvé moudrosti!”

            On ji zlehka zvedl.

            “Pokusím se ti pomoci,” řekl, “potřebuji k tomu jen jedno hořčičné semínko. Dones mi je a já udělám zázrak. Ale pozor! To semínko nesmí být z domu, kde taky někdo truchlí a oplakává něčí smrt.”

            Žena se rozběhla do vsi. Zabušila na první dveře, ale jen co vyslovila prosbu, sousedé ji smutně odpověděli:

            “Litujeme, naše semínko ti nepomůže. Nedávno nam zemřel otec a velmi pro něj pláčeme.”

            V druhém domě ji přivítali v slzách.

            “My s tebou můžeme jenom cítit. I nám přece zemřelo dítě! Nemáme žádné zázračné semínko.”

            Z třetího domu právě vynášeli rakev, tam žena ani neklepala. Prošla ves dům od domu a všude nacházela totéž. S úžasem zjistila, že není rodiny, která by neznala bolestnou ztrátu, že není domu, kam by nedosáhla smrt. Její žal se poznenáhlu ztišil. Pochopila, že to, co se jí stalo, patří k údělu všech lidí, že i smrt a bolest patří k velké zkušenosti života. Už se necítila ve svém strašném žalu sama. Bez semínka se vrátila k mudrcovi:

            “Děkuji ti za tvé poučení, Mistře,” řekla. Už po tobě nechci žádný zázrak.”

            Hluboce se uklonila, usmála se skrze slzy a šla zpět ke svému domovu.

            Co svět světem stojí, kam až lidská paměť sahá, lidé se pídí po principech spravedlnosti. Rádi by věřili, že sám osud je čestný soudce, že dobro odměňuje a zlo trestá – ale zkušenost nám ukazuje, že to neplatí. I těm nejnevinnějším lidem se někdy stávají tragédie a zločinci často žijí řadu blahobytných let. Třeba to vidíte jinak? Věříte na spravedlnost Boží, na spravedlnost budoucnosti nebo na výčitky svědomí? Jednu z mnoha možných odpovědí nabízí příběh

O dobru a zlu

Žili byli dva bratři, jeden dobrý a jeden zlý. Jeden byl celý život slušný, kuřeti by neublížil a dělil se s ostatními o poslední kůrku. Druhý byl pěkný syčák, okrádal chudáky a kuřatům s chutí kroutil krkem. A tihle bratři se jednou potkali.

            Zabraní do hovoru jdou, jdou. . . a vtom se před nimi rozzela jáma jako hrom. Oba do ní spadli - a považte, co se stalo! Ten bratr syčák vyvázl bez modřiny, a dokonce na dně jámy našel zlaťák! Kdežto bratr laskavý a slušný nenašel ani knoflík a ještě ke všemu si rozbil nos!

            Když bratři vylezli z jámy, nemálo se tomu podivili. Odmala věřili na osudovou spravedlnost a příhoda jim nešla do hlavy. Dlouze o tom mudrovali a napadlo je, že si je osud snad pro jejich nápadnou podobu spletl a rozdal jim svoje dary naopak. Tedy přednesli svůj problém jednomu slavnému věštci, který byl znám jako veliký znalec osudu. Věštec se zahloubal do knih a pak řekl:

            “Už té celé události rozumím. Tobě, chlape zlý a nectný, dávná věštba osudu přisoudila, že dnes najdes poklad. Ale neboť si to vůbec nezasloužíš a věštba se naplnit musí, zbyl ti za trest z pokladu jen zlaťák. Kdežto tvůj milý bratr si měl podle věštby srazit vaz. Ale za odměnu vyvázl jen s natlučeným nosem. Tak jděte, hoši, jděte, a pamatujte si: osud skutečně je spravedlivý a jedna s námi podle zásluh. Ale my naivní lidé víme o jeho záměrech tak málo, že mnohdy ani nepoznáme, co je pro nás zlé a co je dobré, co vlastně je pro nás odměna a co je trest.”

            Ta pohádka mohla taky končit jinak: hodný bratr s rozbitým nosem šel se skloněnou hlavou, aby viděl přes obvazy, a proto našel v blátě démant. Ten zlý si za svůj zlaťák koupil koně, kůň ho shodil a darebák si srazil vaz. Prostě: dobro a zlo jsou pojmy relativní. Nikdy nevíme dopředu, který zlý zážitek se nám zhodnotí časem: třeba nás před něčím bude varovat. Nevíme, které potěšení dneška se nám vymstí zítra. Lidé se často otočí a s úžasem hledí do své minulosti. Z perspektivy budoucích let se “dobro” i “zlo” jeví mnohdy jinak než z krátkozraké blízkosti této minuty.

            V tomto řetízku příběhů by neměl chybět aspoň jeden o lásce. Ale nebude o lásce prince a princezny, mládence a dívky, bude

O dvou matkách a jednom dítěti

Zemí se přehnala strašná válka a zanechala jenom spoušť a smrt. A v tom zmatku se stalo, že dvě nešťastné mladé ženy hledaly v troskách domu své právě narozené děti. Ale našly jenom jedno, a protože miminka jsou všechna skoro stejná, obě byly přesvědčeny, že je to jejich děťátko. Přely se a naříkaly, obě hájily svá práva, až jim nezbylo než obrátit se k soudu. Žádná neměla sebemenší důkaz, že dítě patří jí.

Soudce byl starý moudrý člověk. Dobře věděl, že pravdy se nedohledá a že ji ani dvě zoufalé matky neznají. Proto řekl:

“Když nemůže rozhodnout důkaz, nechť rozhodne síla. Vezměte dítě každá za jednu ručku a táhněte na svou stranu. Která si je přetáhnete, té i připadne.”

Ženy se vrhly k dítěti a chytly ho za drobné ručky. První už napjala svaly, připravená vložit do boje celou svou sílu. Dítě se rozkřičelo strachy. Vtom druhá žena ručku pustila.

“Ne, nebudu bojovat, pane soudce. Ať si ho odnese ona. Mám strach, že bychom děťátko roztrhly.”

“Je to tvoje dítě!” pravil soudce. “Je lhostejné, která z vás ho porodila. Ty máš srdce pravé matky. Vezmi si své dítě, ty ho jistě s láskou vychováš.”

Opravdu milovat neznamená vlastnit – ať jde o matku a dítě, o muže a ženu nebo přátele. Láska není tyran a pes, který s vyceněnými zuby hlídá poklad. Kdo miluje nezrale, nejradši by druhého měl se vším všudy: zavřel by ho do krabičky a nosily si ho v kapse jako talisman. Vůbec by se neptal, jestli se to tomu v kapse líbí. Čím zralejší je láska, tím víc je v ní svobody.

Lidé nezralí rádi vnucují svou vůli. Nadchne je, když mají někoho v moci. O tom je pohádka

O služebném duchovi

Jistý mládenec jménem Džíva zvěděl, že kdesi v hustém lese žije čaroděj. Ten prý umí vyvolávat duchy a ti pak slouží lidem jako otroci. Džíva velmi zatoužil mít takového ducha. Vzal všechny své peníze a nabídl je čaroději, ale čaroděj ho varoval:

            “Přivolám ti služebného ducha, ovšem, ale je v tom velké riziko. Musíš ho stale zaměstnávat. Dokud slouží, poslouchá tě. Ale běda, když nemá co dělat! Zdivočí a rozsápe tě. Dobře si to rozmysli!”

            Džíva se jen zasmál. Měl práce ne pro jednoho, ale pro deset takových duchů! Že by duch neměl co dělat, s tím vskutku neměl starosti!

            Čaroděj vyřkl temné lesní kouzlo, vzduchem zavířilo a ze tmy se vynořil strašný demon. Oči mu rudě žhnuly, z chřípí se valila pára a na každém prstu blyštěl ostrý dráp.

            “Co poroučíš, pane?” zařval. Džíva si radostně zamnul ruce.

            “Duchu!” pravil majestátně. “Poraž celý tento les!”

            Rudé oči zasvítily, z chřípí vyletěl proud černého dýmu, a než se Džíva vzpamatoval, les před ním ležel poražen.

            “Co poroučíš, pane?” zadunělo z obří hrudi. Džíva zalapal po dechu.

            “Nuže, poroučím ti, abys všechny kmeny přitesal a ohobloval a připravil je na stavbu!”

            Ani to nestačil doříct, rude oči bleskly, z nozder vyrazilo mračno kouře a kmeny byly ohoblované.

            “Co poroučíš, pane?”

            Džívovi už bylo úzko. “Postav mi dům!” vyhrkl na poslední chvíli. A už jen bez dechu hleděl, jak kmeny vyskakují a v mracích temného čoudu letí vzduchem. Než si setřel studený pot z čela, stál před ním dokončený dům.

            “Co poroučíš, pane?” zaburácel demon. Jenomže Džíva nevěděl. Horečně přemýšlel, co říci, myšlenky mu strachy utíkaly a on s úděsem viděl, jak rudý zrak žhne stale zběsileji, z nozder tryská horká pára a tlapy s drápy se zvolna zvedají…

            V tu chvíli čaroděj vyřkl druhé kouzlo, vzduchem zavířilo a po duchovi nebylo ani památky.

            “Hloupý, hloupý Džívo!” řekl čaroděj pobaveně. “Aspoň vidíš, jak bys dopadl. A jestlipak už aspoň chápeš, kdo byl ten duch? To byla přece tvá vlastní mysl! Ona je ten sluha, který plní všechna tvoje přání, když ji umíš ovládat. Dokud jí dáváš úkoly, tak slouží. Ale když nad ní ztratíš vládu, zdivočí a obrátí se proti tobě. Běda tomu, komu se to stane! Jdi a uč se ovládat svou mysl. Zvládneš-li to, budeš mít toho nejlepšího sluhu a žádného démona potřebovat nebudeš.”

            Domluvil a zmizel. Zmizel dům, kmeny obrostly kůrou, větvemi a listy. Kolem Džívy byl opět hustý les.

            Slova “Jdi a uč se ovládat svou mysl” se snadno řeknou, ale velmi těžko naplní. Přitom každý náš životní pocit – naše radost, úspěch, sebedůvěra i vztahy – velmi závisí na tom, abychom nebyli nepřítelem sami sobě, abychom sami sobě rozuměli a naše mysl pracovala pro nás a ne proti nám. Je možné se to vůbec nějak učit?

            O tom vypráví pohádka

O poslední minci

Byl jednou jeden chudý mladík, kterému z celého jmění zbyla jediná mince. A ten se doslechl, že někde na druhém konci země žije kdosi, kdo pouhou silou své mysli umí tvořit peníze. To by rozhodně chtěl umět také! Dal minci do kapsy a šel cestou necestou, přes hory i doly, přes pouště i řeky, až kdesi v pustém lese našel starou chatrč a v ní starého muže. Uklonil se a přednesl svou prosbu. Muž se mírně pousmál:

            “Ale ano, je to pravda, umím tvořit peníze silou mysli, a chceš-li, vysvětlím ti jak. Vyndej minci a polož si ji na dlaň. Pevně si ji vtiskni do paměti. Pak zavři oči a soustřeď se jen na ni. Vydrž to minutu, otevři oči a na dlani budeš mít mince dvě.”

            Mladík se velmi zaradoval, že věc je tak prostá. Honem dal minci na dlaň, zavřel oči a pokusil se soustředit. Ale zvědavost mu nedopřála klidu. Oči otevřel a uctivě se zeptal:

            “Odpusť, Mistře, ale to přece nemůže být všechno! V tom jistě je ještě nějaký trik!”

            “Trik?” podivil se mudrc. “Ne, není v tom trik. Ale to ani zdaleka není minuta!”

            Hoch znovu zavřel oči. Vnořil se do svého soustředění, ale další otázka ho vytrhla.

            “Mistře!” pravil. “Ale když je to tak snadné, jak to že tu nemáš stovky žáků? Copak nikdo jiný nechce peníze?”

            “Nemám, inu nemám!” pokrčil rameny mudrc. “Ale pořád to nebyla minuta.”

            Potřetí mládenec zavřel oči a potřetí nad ním zvítězila zvědavost.

            “Dobře, ale proč žiješ v téhle barabizně? Pro tebe je přece hračka koupit palác?”

            “Chlapče, chlapče,” vzdychl Mistr. “Ani teď to ještě není minuta.”

            Zakrátko mládenec zjistil, že soustředit se minutu je nad jeho síly, a kdoví, je-li to vůbec v silách člověka. Rozhořčen sbalil minci, ani nepozdravil a byl pryč. Šel cestou necestou, přes hory a doly, přes pouště i řeky, a celý čas si brblal, že je to nesmysl a bohapustá lež.

            Pak přešly dny, týdny, měsíce i roky. Náš mladík nouzi přežil, ale stale mu nešlo z hlavy, jestli ho starý mudrc podvedl. Chtěl vědět, jestli na té radě přece něco není. Myslel na to dnes a denně. Zas a znova si pokládal minci na dlaň, zavíral oči a pokoušel se na ni soustředit.

            Až jednoho dne se to vskutku stalo. Mladík (který už dávno nebyl mladý) po chvíli soustředění otevřel oči a hle! Na dlani měl dva nové, lesklé, čerstvě vyražené penízky. Okamžik na ně okouzleně hleděl. Pak vstal, oba dva dal do kapsy a zas se vydal přes hory i doly, přes pouště i řeky, až kdesi v pustém lese našel starou chatrč a v ní ještě staršího muže. S hlubokou úklonou mu podal obě mince.

            “Mistře,” řekl, “prosím, abys mě přijal za žáka.”

            “A proč?” usmál se starý Mistr. “To umění, které chtěls poznat, jsi, jak vidím, celkem zdárně ovládl.”

            “Ano,” řekl host a usedl mu k nohám, “ale za ta léta soustředění jsem přece něco pochopil. Soustředění samo mě proměnilo. Už nechci tvořit další mince. Chci silou své mysli tvořit sebe sama. Prosím, uč mě to.”

Je to možné, “tvořit sebe sama silou vlastní mysli”? Já věřím, že je. Vždyť to, co žijeme teď, je do značné miry výsledkem toho, co jsme si mysleli dříve. A jací budeme jednou, to se rodí už teď, v myšlenkách, které máme dnes. Přesně to říkají slova:

“Zasij myšlenku a sklidíš čin. Zasij čin a sklidíš zvyk. Zasij zvyk a sklidíš character. Zasij charakter a sklidíš osud.”

Když se to vysloví, vypadá to vznešeně a cize, jako nezvládnutelně náročný úkol pro jakési vyvolené, kteří k tomu mají talent a čas. Jenže tak to není.

O tom je pohádka

O kouzelném prstenu

Šel mudrc Dévanda lesem a náhle slyšel přenáramný pláč. Rozhlédl se a viděl na pařezu jakéhosi hocha s hlavou v dlaních, jak naříká jako o život.

            “Ale, copak se ti stalo, hochu?” ptá se.

            “Ach ach, to bude můj konec!” vzlyká chlapec. “Přišel jsem o všechno jmění, zbyl mi jen tenhle malinký penízek!”

            Mudrcovi přišlo chlapce líto. Stáhl z prstu prsten a navlékl mu ho.

            “Na,” řekl, “půjčím ti svůj prsten, ale moc dobře ho střez! Má totiž kouzelnou sílu. Dotkneš-li se jím železa, změní se ve zlato. Za tři dny tudy půjdu znovu a prsten si zas vezmu. Tak ho zatím moudře užívej!”

            Tak řekl a zmizel. Překvapený chlapec zůstal sám.

            Za tři dny šel Dévanda zpátky a zase slyší přenáramný pláč. Rozhlédl se – a co vidí? Na pařezu sedí stejný chlapec, hlavu v dlaních, a ještě zoufaleji naříká.

            “Co se stalo?” oslovil ho mudrc. “Snad jsi ten můj prsten neztratil?”

            “Neztratil, ale k ničemu mi nebyl!” odsekl plačitvě chlapec. “Vždyť jsem ho nemohl ani vyzkoušet. Jediné železo, které bych si mohl koupit, je u kováře ve vsi, ale nejlevnější hřebík je za tři penízky. Copak jste nevěděl, že tři penízky nemám? K čemu mi tedy ten váš slavný prsten byl?”

            Dévanda zklamaně potřásl hlavou.

            “Ale hochu!” řekl. “Kdyby sis za svůj penízek koupil nejmenší železnou pilinku, která kováři spadla na zem, mohls ji změnit ve zlato. Za zlatou pilinku sis mohl koupit hřebík. Za zlatý hřebík bys měl kovadlinu. A za zlatou kovadlinu by sis býval mohl koupit celý tenhle les. Ach, jsi hlupák, hochu!”

            Vzal prsten a zmizel. A víckrát už tím lesem neprošel.

Ovšem: nikdo nemáme zlatou kovadlinu hned. Nemáme ty dávky energie, času, nadání a vůle, abychom si troufli na veliké dílo, a z pocitu bezmoci často radši neděláme nic. Ale ten malinký penízek na pilinku máme všichni. Všichni můžeme někde začít, s něčím malým, co je v našich silách. Z toho vzejde další šance, už větší. Z té další a další. Žádné velké dílo nikdy nevznikalo jinak. Jedno přísloví říká:

“Každý člověk v sobě má žebřík do nebe. Ale jeho první příčka je docela nízko u země.”

Jenže můžeme vznést jednu námitku. Člověk se snaží, učí, dělá, co může – a co když přijdou okolnosti silnější než on? Přijde válka, nemoc, úraz – nebo prostě vůle jiných lidí, která naše dílo zničí. Vždyť člověk není všemocný a žije v nejistotě! Má pak vůbec cenu o něco usilovat? O tom je příběh o svobodě, příběh

O bílých zrnech svobody

Když se člověk narodí, dostane do kolébky dvojí zrna. Velkou hromadu zrn černých. Ta znamenají nutnost: okolnosti, které nemůžeme změnit, naše závazky a povinnosti, všechno, co musíme žít, aniž na to máme vliv. Malou hrstičku zrn bílých. Ta znamenají to, o čem si rozhodneme sami, co vzejde z naší vůle: naši svobodu.

            Byl jeden muž, který chtěl být plně svobodný. Vzal černá zrna nutnosti a odhodil je. V ten ráz se zvedl velký vítr, odnesl mu střechu, ale zrna mu smetl k nohám zpět.

            Muž je vzal a hodil je do řeky. V ten ráz se voda vzdula jako plachta, povodeň zničila dům a vlna vynesla černá zrna zpět.

            Muž je vzal a hodil je do ohně. V ten ráz oheň vzplanul až k nebi, požár zničil všechno, co mužovi zbylo, ale černá zrna ležela ve žhavém popeli.

            Konečně muž černá zrna zasil. Pěstoval je dlouho v potu tváře. A když mu vzešly klasy, byly plné bílých zrn.

Opravdu jsou v životě věci, které nemůžeme změnit a kde je každá snaha marná. Skvěle to řekl anglický spisovatel Chesterton:

            “Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych je dokázal rozlišit.”

            Svoboda neznamená rozjíveně si dělat, co chci. Naopak. Svoboda – jako ta bílá zrna – uzraje, teprve když respektujeme životní nutnost, a kté patří fakt, že nejsme na světě sami. Asi znáte slova, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda těch druhých. Svoboda bezohledná
k druhým si vůbec nezaslouží slovo svoboda.

O dvou prstenech

Byl jednou král s královnou a ti se rozhodli jít hledat pravdu. Bosí a bezejmenní bloudit širým světem a všechno moc a slávu shodit z ramen jako obnošený plášť. A protože nikdo nesmí vyjít za takovým cílem, dokud nesplní své povinnosti k druhým, uctivě se poklonili před svým synem a žádali ho o dovolení.

            Princ byl ještě chlapec. Jen s těžkým srdcem se rodičů vzdával. Prosil je, aby mu nechali alespoň naději, že je neztrácí zcela. Rodiče souhlasili a dali udělat dva prsteny. Těsně před odchodem je navlékli synovi: matka na levou ruku, otec na pravou.

            “Na vnitřní straně prstenů jsou vyryty naše adresy. Přečteš-li si je, můžeš nám dát zprávu. Ale volej nás jen ve chvíli nejzazší naléhavosti.”

            Tak řekli, prošli palácovou branou a zmizeli ve zvířeném prachu. Mladičký princ osaměl.

            Jak se dalo čekat, jeho nezkušenosti a mládí zneužili nepřátelé říše. Vojsko obsadilo palác, princ byl uvržen do žaláře a hned za úsvitu měl být popraven. V nejvyšších úzkostech volal svou matku. Sňal prsten z levé ruky, aby jí dal vědět o své smrti. Na vnitřní straně prstenu stálo: “To vše pomine.”

            Princ matce hluboce důvěřoval a její vzkaz ho uklidnil. A vskutku!  Vzápětí vtrhly do věznice spojenecké pluky, přemohly jeho věznitele, dosadily ho na trůn a princ se konečně ujal svého království.

            Plynula léta, život se vršil a mladý král byl stále mocnější. Vládl pod šťastnou hvězdou a říše vzkvétala. Vítězila ve výbojných válkách, shromažďovala bohatství i pocty a stala se středem všeho světa. Na vrcholu své moci si král pomyslel:

            “Jak pyšný by asi byl můj stařičký otec, kdyby věděl, k jakému rozkvětu jsem přivedl svěřenou říši! Jak rád bych mu ukázal štěstí a slávu, jimiž oplývá jeho království!”

            Sňal prsten z pravé ruky, aby si přečetl adresu svého otce. Na vnitřní straně stálo: “To vše pomine.”

            V tu chvíli král cosi pochopil. Hluboce se uklonil před svým jediným synem a poprosil ho o svolení opustit palác. Pak navlékl oba prsteny na synovy ruce a bez ohlédnutí prošel palácovou branou. Vydal se na adresu, kterou mu zanechali jeho rodiče.

            O čem mluví tam pohádka? O tom, že máme opustit své blízké, svůj domov a povinnosti a jít bloudit světem? Ne.

            Lidé stále hledají něco, co by mohli mít rádi, budují si svůj svět hodnot – a věčně narážejí na fakt, který je zraňuje a leká: na fakt pomíjivosti. Všechno na světě se mění. I my jsme jiní nežli včera nebo před dávnými lety. Život není stojatá voda, ale prudký proud.

            Ten proud nám pořád něco bere, ale taky nám něco nového nese. Žádné naše chtění na tom nemůže nic změnit. Můžeme to jenom vědět: že život je bohatý a plný ve své proměnlivosti.

            Král s královnou šli hledat pravdu kamsi do světa. Tak to většinou děláme taky. Kulturní tradice, do níž jsme se narodili, nás vede k tomu, abychom se ve svém ptaní stále obraceli ven. Víme přemnoho o světě a o sobě mnohdy tak málo, rozumíme tolika věcem a přitom nechápeme vlastní myšlenky a pocity.

            Poslední pohádka přišla z Indie a najdete v ní jména indických božstev. Ale to je jen vnější roucho. Každá pohádka je jen pestrý oblek poselství, které je pod ní. Tohle mluví

O nejvyšším božském tajemství

Kdysi dávno a dávno, na šerém úpatí všech věků, se sešel sněm bohů, aby si řekl, kam ukrýt před člověkem to nejvyšší božské tajemství. První promluvil Brahma Stvořitel:

            “Myslím, že nejlépe učiníme, skryjeme-li své tajemství na vrcholek Himaláje. Její mrazivou strmost člověk nikdy nezdolá.”

            Ale bohyně Kálí – která stejně vždycky byla nejchytřejší ze všech – nahlédla do své nesmírné kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, pousmála se a řekla:

            “Varuji tě, můj božský druhu. Posvátná Himalaj, pravda, je dosti strmá, ale člověk je bystrý a tuze zvídavý. A já ti pravím, že již velmi brzy, za několik znepokojivě krátkých miliard roků, stane lidská noha na vrcholku Ču-mu-lang-my. A co pak bude s naším tajemstvím?”

            Druhý se ujal slova Višnu Zachovatel a poněkud podrážděně promluvil:

            “Doufám, že víš, co mluvíš, Kálí. Pak mám jiný návrh: spusťme své tajemství na dno oceánu. Jeho dusivou hloubku člověk nikdy nezdolá.”

            Ale bohyně Kálí opět nahlédla do své kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, a řekla:

            “I tebe varuji, můj božský příteli. Oceán, pravda, je hluboký a temný, ale člověk je skutečně velmi zvídavý. Uběhne pár prchavých miliard roků a jeho plavidla dobudou dna moří. A co pak bude s naším tajemstvím?”

            Třetí, už značně rozzloben, promluvil Šiva Ničitel.

            “Kálí vždycky dělá jenom zmatky! Ale budiž, třeba na tom něco je. Potom nám nezbyde, než skrýt tajemství na Měsíc!”

            “Já velmi lituji, že zdržuji chod božské rady,” odvětila Kálí, “ale i tebe, můj milý, musím varovat. Chladná Luna, pravda, je vzdálená a pustá, ale vy pořád nechápete, jak moc je člověk zvědavý. Už za křehký okamžik miliard lidských roků stane lidská noha na Měsíci – a co pak bude s naším tajemstvím?”

            To už bylo na tři bohy příliš! Rozlíceni svatým hněvem vrhli se na nebohou Kálí a jeden přes druhého křičeli:

            “Už máme dost tvých zpupných řečí, Kálí! Jsi-li tak chytrá, jak se tváříš, nuže, sama nám řekni, kam ukrýt naše božské tajemství!”

            Ale Kálí už dávno předtím pohlédla do své nesmírné kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, na dotaz byla připravena, sladce se usmála a odpověděla:

            “Mí drazí druhové! Mám návrh: ukryjme je přímo do člověka! A já vám ručím za to, že člověk – který je opravdu moc zvědavý a bystrý –
v jeho hledání sleze vrcholky nejstrmějších hor, potopí se na dno oceánu, ba proletí kvůli němu celý nehostinný vesmír . . . ale aby je hledal sám v sobě, na to hned tak nepřijde!”

            Bohové zvážili její řeč a pak ji uposlechli. Jak Kálí řekla, tak se stalo – a božské tajemství je dosud v bezpečí.

Je to jen pohádkový obraz, nebo tu skutečně je nějaké skryté tajemství?

            Co svět světem stojí, lidstvo se ustavičně ptá: Kdo jsme? Odkud přicházíme a kam jdeme? Proč vůbec plyne život se svými zmatky, námahou a bolestmi? A odpovídá si na to všemi jazyky, které umí. Jazyk pohádek je mezi nimi jako stálý zpěv. Nic neví s jistotou, jako to nevíme ani my sami. Ale hledá tajemství a zpívá si o něm. A bude to tak, i až děti našich dětí budou chtít vědět, kdo jsme, odkud a kam jdeme, a proč. Budou to jiné pohádky, protože to budou jiné děti, jiný svět a jiné časy … ale budou to pořád tytéž otázky.

Z knížky Občanská výchova pro 6. – 9. ročník základní školy

Daniela Fischerová a kolektiv