Čingak Hjesim

 

(1178 Nadžu - 1234 klášter Woldungsa)

 

Nástupce Podžo Činula v klášteře Songgwangsa, první z šestnácti mistrů korejské zenové tradice, jenž stejně jako mistr Činul obdržel titul „učitel ná­roda“ (kor. kuksa). Nejprve studoval konfuciánské klasiky, ve dvaceti čtyřech letech po smrti matky však vstoupil do kláštera Songgwangsa a začal stu­dovat pod Činulovým vedením. Traduje se, že sedá­val na skále a meditoval ve dne v noci; probuzení prý dosáhl v horách Čirisan na jihu Koreje zachume­lený sněhem. Roku 1208 mu Činul nabídl místo přednášejícího, ale Čingak odmítl a uchýlil se do hor Čirisan, kde na čas zmizel beze stop. Teprve roku 1210 na panovníkův rozkaz převzal místo po zesnulém Činulovi a začal vyučovat v klášteře Songgwangsa.

 

V noci

 

Borovice ševelí ve větru,

voda hučí mezi kameny.

když se za úsvitu vytrácí měsíc,

kukačka jasně volá na hory.

 

V meditační síni

 

Střetne-li se jeho blankytný pohled s modravým horami,

ani zrnko prachu se mezi ně nedostane.

Jas přírody pronikne až do kostí.

Nač pak toužit po nirváně?

 

Dívám se na odraz  

 

Sedím sám na břehu jezírka,

když tu se na jeho hladině setkávám s mnichem.

Mlčky se na sebe usmíváme:

vím, kdo jsi, ale pomlčím o tom.

 

 

Wongam Čchungdži

 

(1226 Čongan - 1292 neuvádí se)

 

Významný mnich dynastie Korjo. Nejprve se vzdělá­val v konfucianismu. V devatenácti letech obdržel první místo ve vyšších úřednických zkouškách, vstoupil do královské akademie a jako posel odces­toval do Japonska. Později se stal v Koreji žákem mistra Wonoa, jednoho z „učitelů národa“ (kor. kuk­sa), a ve svých jednačtyřiceti letech nastoupil na jeho místo. Působil rovněž v Pekingu u dvora dy­nastie Jüan.

 

Verše vděčnosti pro pana Čchöa, který mi poslal čaj a kadidlo

 

Útlý jeřáb svým ocasem potichu vynáší měsíc na vrcholek borovice,

svobodný mrak lehounce popohání vítr nad průsmykem.

Takovéto věci jsou přece na denním pořádku,

tak proč o nich žvanit pořád dokola?

 

Příležitostné verše

 

Loďka se zmítá na vinách jak uschlý list hnaný větrem,

oč jsou vlny vyšší, o to zoufaleji se jim snaží odolat.

Nikdy v ní ale nic nebylo, tak proč ten strach?

 I králové, kteří se boji o život, to mají marné.

 

 

Pegun Kjonghan

 

(1299 Kobu - 1375 klášter Čchüamsa)

 

Spolu s mistry Tchego Pouem a Naong Hjegu­nem měl rozhodující vliv na rozvoj korejské linie školy čínského zenového mistra Lin-ťi I-süana (?-866/867) (kor. lmdže). Mnichem se stal v útlém věku. Roku 1351 odcestoval do jüanské Číny, kde se setkal s významnými zenovými mistry jako Š-wu Čching-kungem (1270-1352) a Č'-kchungem (?-1363, sanskrtským jménem Dhjánabhadra; tento mnich pocházející ze severní Indie a od svých deva­tenácti let působící v Číně navštívil Koreu roku 1328 na pozvání panovníka a značně ovlivnil rozvoj korejského zenu). Po návratu do Koreje vyučoval meditaci - na rozdíl od Tchego Poua, který zdůraz­ňoval význam kóanu, Pegun Kjonghan se věnoval technice zvané „tichá iluminace“ (kor. mukčo).

 

Přebývám v horách

 

Vítr skučí za oknem s výhledem na borovice, sníh naplňuje hory.

Nastala noc, modravý plamen lampy prosvěcuje samotu.

Přes hlavu si hážu své roucho, ztišuje se svět,

a v té chvíli se probouzí síla tohoto mnicha z hor.

 

Ten muž pochází z hor,

vypadá starobyle a moc toho nenamluví.

Když se setkáme, navenek radost neprojeví,

ale jeho srdce svítí jako podzimní měsíc.

 

 

Tchego Pou

 

(1301 Hongdžu - 1382 poustevna Sosoram v horách Jongmusan)

 

Zakladatel korejské linie školy čínského nenového mistra Lin-ťi I-süana (?~867). (Mistru Podžo Činu­lovi, duchovnímu otci korejské nenové tradice, se to­tiž nedostalo přímého školení od čínského mistra, a tak za Prvního patriarchu korejského zenu se pova­žuje právě až mistr Tchego Pou, jenž obdržel Dhar­mu od proslulého čínského mistra Š'-wu Čching­-kunga (1270-1352), žáka mistra Lin-ťiho v 18. genera­ci.) Mnichem se stal ve třinácti letech, probuzení dle záznamu dosáhl ve třiceti šesti letech. Deset let nato odcestoval do jüanské Číny, kde studoval pod Čching-kungovým vedením meditaci s kóanem. Po­chopil, že „v každém člověku je „jedna věc“ (tj. bud­dhovská podstata), která je pokojná, nehybná a du­chovní“, a k poznáni této „jedné věci“ se snažil po ná­vratu do Koreje roku 1348 vést své žáky, jichž bylo víc než tisíc. Usiloval rovněž o harmonii mezi studi­em súter a zenovou meditací. Roku 1356 mu král Kongmin udělil titul „královský učitel“ (kor. wangsa). Po smrti mnicha Sindona, následkem jehož intrik byl určitou dobu vězněn v horách Songnisan, obdržel Tchego Pou titul „učitel národa“ (kor. kuksa).

 

Hory v mracích

 

V bílých mracích se tyčí modravé hory,

v modravých horách se kupí bílé mraky.

Jak se tak dnes a denně přátelím s mraky a horami,

je mi blaze a není místa, které bych nenazýval svým domovem.

 

Mnichovi Sindžemu

 

Déšť padá do zelené trávy na jaře.

Jinovatka pokrývá rudé listy javorů na podzim.

Když vyprázdníš mysl a zamyslíš se nad proměnlivostí věcí,

uvidíš jen, jak jsou stejné.

 

Tváří v tvář smrti

 

Lidský život je jak vodní pěna - prázdný,

přes osmdesát let jsem pobýval v jarním snu.

Teď na konci odhazuji tělo - kožený vak.

Kolo rudého slunce se kutálí za hory na západě.

 

 

Naong Hjegun

 

(1320 Jonghe - 1376 klášter Silluksa)

 

Stejně jako Tchego Pou rozvíjel zásadním způso­bem tradici koanové meditace; jako metodu vedou­cí k probuzení nevylučoval ani recitaci Buddhova jména, kterou se snažil absorbovat do meditace. Do kláštera vstoupil ve dvaceti letech po smrti blíz­kého přítele. Probuzen[ dosáhl údajně po čtyřle­tém meditačním soustředění. V sedmadvaceti le­tech odešel studovat do jüanské Číny, kde setrval déle než deset let, stýkaje se s mnoha zenovými mistry, zejména s mistrem Č'-kchungem (?-1363) a duchovním bratrem mistra Š'-wu Čching-kunga (1270-1352) mistrem Pching-šan Čchu-linem, od ně­hož obdržel Dharmu. Po návratu do Koreje zasvětil svůj život výuce, tj. objasňování „toho, co naplňuje nebe a zemi a co je přítomné odjakživa v každé by­tosti“. Proslul rovněž jako kaligraf, malíř a básník.

 

Potok v horském údolí

 

Spatřil už někdo jeho tajemství, hloubku, jas a vznešenost?

Proud chladné vody je po celý rok ledový,

měsíc na podzimním nebi nad roklemi za hvězdných nocí

bez ustání sleduje proudící vodu a padá dolů do ní.

 

Nezbývá nic

 

Všechny světové strany zejí prázdnotou.

Zbývá tu ještě vůbec něco?

V prázdném prostoru tleskám rukama a prozpěvuju si tralala.

Neplodná žena zaslechla mou písničku a dala se do neúnavného tance.

 

 

 

Hamho Kihwa (Hamho Tuktchong)

 

(1376 Čchungdzu - 1433 klášter Pongamsa)

Vysvětluje principy Buddhova učení konfuciáncům, usiloval o soulad mezi konfucianismem a bud­dhismem. Studoval konfuciánskou akademii Song­gjungwan v Soulu a v jednadvaceti letech se stal mnichem. jako nadaný žák mnicha Muhaka, jenž pů­sobil u královského dvora, se stal oblíbencem krále Sedžonga. Nebývalé množství komentářů k sútrám (zejména k Diamantové sútře), které tento zenový mistr napsal, dává úsilí korejských mnichů o sklou­bení studia súter a zenové meditace nový rozměr. Hamho Kihwa trval na tom, že „zen není něčím mimo sútry“, a studium súter interpretoval z hledi­ska zenové meditace. Stejně jako Naong Hjegun, s nímž se cítil být vnitřně spřízněný, zahrnoval do duchovní praxe rovněž recitaci Buddhova jména. Vyučoval v řadě klášterů. Oceňována je též jeho poezie.

 

Přebývám v horách Huijangsan

 

Dobře je mi v skrytu hlubokých hor a hustých lesů:

ticho, lidí málo a potěšení víc než dost.

Nasytil jsem se jasu

- a tu jsem zapomněl na sebe a úplně se uvolnil.

 

Myšlenka

 

Snazší je přeměnit hory v rovinu a naplnit moře,

než upokojit lidské srdce. Dám ti však radu:

ať se díváš na trnité houští nebo na květ broskvoně,

věz, že před tvýma očima není ani zrnko prachu.

 

Básním na loďce v zátoce Sungčchonpcho

 

Povívá lehounký vánek a na širém moři se velebně houpají viny.

Slunce zapadá za hory a měsíc vychází na nebe.

Nevyčerpatelný smysl jedné jediné loďky

spočívá daleko v modravém prostoru, kam plynou bílé mraky.

 

Pohnutí

 

Slyším ze všech stran, že jsou ničeny chrámy Buddhy.

Z očí mi tečou nekonečné proudy slz.

Jenom se stydím, že jsme tak nemravní.

Spínám ruce a volám k nebesům, že se budu víc snažit.

 

Ten, který se osvobodil

 

Jeho srdce - odraz městce na vodě, jeho stopy - zvířený prach.

Chvála ho nepotěší, výčitka nerozzlobí.

Volně prochází životem, jednaje dle své přirozeností, poslušen zákona příčiny a následku,

s vlasy plnými prachu a tváří od bláta, nenuceně a bezelstně.

 

 

Čchongho Hjudžong (Mistr Sosan)

 

(1520 Andžu - 1604 poustevna Wondžogam v horách Mjohjangsam)

 

Vůdčí osobnost korejského buddhismu období dy­nastie I: rozvíjel metodu kóanové meditace mistra Tchego Poua, založil „rodinnou tradici“ horských klášterů, praktikující studium súter, meditaci a reci­taci Buddhova jména; upozorňoval na soulad mezi konfucianismem, taoismem a buddhismem a snažil se dokázat, že ve své podstatě se tato tři učení sho­dují. Původně studoval konfuciánskou akademii Songgjungwan v Soulu, ale náhlé projasnění mysli při četbě buddhistických súter během výletu do hor Čirisan ho přimělo ke vstupu do kláštera. Probuzení údajně dosáhl již v jednadvaceti letech. Ve třiceti šesti letech byl jmenován do čela obou teh­dejších mnišských řádů, jak zenového řádu Son, tak řádu studujícího sútry Kjo, což byla největší pocta, které se mohlo tehdy mnichovi dostat. Čchongho Hjudžong nicméně po dvou letech rezignoval, a pu­tuje od kláštera ke klášteru, zasvětil třicet let živo­ta výchově stovek žálů. Během japonské invaze (1592-1598) ho neschopnost korejské vlády bránit trpící obyvatelstvo přiměla k organizování mniš­ských bojových oddílů, jejichž činnost byla rozhodujícím faktorem při vypuzení japonské armády. Je znám též pod jménem Sosan Tesa, tj. Velký Mistr ze Západních hor, podle hor Mjohjansan (zvaných též Západní hory) na sever od Pchjongjangu, kde dlou­ho pobýval a kde také zemřel. Ceněna je rovněž jeho poezie.

 

Navštívil jsem klášter Popkwangsa

 

Lidskými obydlími sténá vítr, valí se proudy deště.

Zlato na tělech Buddhů obrůstá mech, zasypává prach.

Pamatuj, že v těchto místech by meditující mnich

neměl potlačovat slzy dojetí.

 

Tři sny

 

Hostitel svůj sen vypráví hostu,

host svůj sen vypráví hostiteli.

Tihle dva, co si teď vyprávějí své sny,

se také nacházejí uprostřed snu!

 

 

Puhju Sonsu

 

(1543 Namwon - 1615 poustevna Čchilburam u kláštera Songgwangsa)

 

Významný žák Čchongho Hjudžonga, spolu s ním se podílel na oživeni studia súter, meditace a recitace Buddhova jména v horských klášterech. Sám založil svou vlastni „rodinu“ - vychoval asi sedm set žáků; novodobí korejští mniši se vesměs hlásí bud k „rodině” Čchongho Hjudžonga, nebo k „rodině“ Puhju Sonsua. Mnichem se stal v sedmnácti letech. Proslul jako výjimečně ctnostný muž pevného cha­rakteru. Vypravuje se, že nevlastnil vůbec žádné jmění - všechno, co mu laikové darovali, dával hned někomu jinému. Za vpádu Japonců (1592 až 1598) se uchýlil do jeskyně v horách Togjusan v pro­vincii Severní Čolla, kde žil jako poustevník. Je znám též jako talentovaný kaligraf a básník.

 

Nocuji v klášteře Kongnimsa

 

Zasněžená měsíční hluboká noc.

Duše mi letí daleko domů.

Chlad svěžího větru vniká až do kostí,

poutník se osamělý hrouží do rozjímání.

 

Loučím se s mnichem Amem

 

Oknem s výhledem na borovice se díváme do zasněžené měsíční noci.

Bolest loučení je hluboká jak moře.

Dnes odcházíš, a já se tě ptám,

kdy se znovu setkáme?

 

 

Čchoui Uisun

 

(1786 Muan - 1866 poustevna Ildžiam v horách Turjunsan)

 

Proslul jako mistr meditace, poezie, malířství, kali­grafie a především čajového obřadu - dodnes je nazýván Čajovým světcem. Mnichem se stal v pat­nácti letech, probuzeni prý dosáhl v devatenácti le­tech při jedné ze svých toulek přírodou, když z vrcholu hory Wolčchulsan, tj. „Hory vycházejícího měsíce“, v provincii Jižní Čolla nedaleko břehů Žlutého moře sledoval západ slunce a náhle spatřil na mořské hladině odraz měsíčního úplňku. Zkušený v meditaci, sečtělý v sútrách, hluboce znalý kla­sické čínštiny i sanskrtu, vedl čtyřicet let život ne­závislého mnicha a estéta v poustevně, kterou si postavil v horách Turjunsan na jihozápadním cípu Korejského poloostrova. Jeho srdečnost, vitalita a nezávislost na dogmatech k němu přitahovaly množství lidí z různých společenských vrstev, včet­ně významných literátů. K jeho přátelům patřili i malíř a kaligraf Čchusa Kim Čong-hui a myslitel a reformátor Tasan Čong Jak-jong.

 

 

Když mne Puksan přišel navštívit do hor Turjunsan a daroval mi báseň, uctivě jsem mu odpověděl, používaje jeho námět. Zde jsou moje verše:

 

Naše přátelství je stvořené pouze kvůli cestě „tao“,

můžeme ho tedy pěstovat nejen při osobním setkání, nýbrž vždy a všude.

Zítra ráno opustíme tento dům a každý se dáme jiným směrem,

avšak nebe je širé a náš duch bez hranic.

 

 

Kjongho Songu

 

(1849 Čndžu - 1912 Tohadong v horách Kapsan)

 

Obnovil tradiční zenovou meditaci s kóanem, jež koncem vlády dynastie I, kdy se mniši věnovali pře­vážně recitaci manter a Buddhova jména, téměř vymizela. Přinejmenším polovinu mnichův dnešní Koreji tvoři žáci Kjonghoových žáků. Jako sirotek z chudé rodiny se mnichem stal už v devíti letech. Noviciát znamenal těžkou fyzickou práci, na studium čínských znaků měl tedy čas až ve čtrnácti letech, ale učil se tak rychle, že ve třiadvaceti letech už sám přednášel v mnišském semináři. V jednatřiceti le­tech jej pohled na hromadu mrtvých těl ve vesnici postižené cholerou přiměl k přerušeni studia súter a pohrouženi do meditace; po třech měsících inten­zivního cvičení prý dosáhl probuzení, které se po dalších dvou letech duchovní praxe ještě prohloubi­lo. Poté začal vyučovat a v několika významných kláš­terech (Pomosa, Heinsa, Songgwangsa, Hwaomsa) založil centra zenové meditace. Při výuce užíval tra­dičního desetidílného cyklu obrazů pasáčka a krávy, který pochází už z tchangské Činy a slouží k objasně­ni jednotlivých etap cesty mysli k probuzení. Proslul nevázaným chováním, v padesáti šesti letech si ne­chal narůst dlouhé vlasy a volně se toulal krajem.

 

Příležitostné básně

 

Vykřikuji nevýslovné nad vodami: jejich hlas umlká.

Prstem ukazuji na hory: jejich stíny mizí.

Hlas vod, stíny hor ožívají v celém mém těle

a zlatá vrána slunce vzlétá do hluboké noci.

 

Verše o Diamantových horách

 

Holí provrtávám mraky a po třech krocích se zastavuji:

hory se modrají, kameny se bělají a mezi nimi kvetou květy.

Požádám-li malíře, aby tuto krajinu namaloval,

jak si jen poradí se zpěvem ptáků dole v lesích?

 

Mangong Wolmjon

 

(1871 Tchein - 1946 jeskynní chrám Čomwolsa u kláštera Sudoksa)

 

Významný žák mistra Kjonghoa, duchovní děd mis­tra Sungsana. Do kláštera vstoupil ve čtrnácti le­tech. Probuzení prý dosáhl po řadě meditačních ob­dobí v několika horských poustevnách. Roku 1904 obdržel Dharmu od mistra Kjonghoa a začal vyučo­vat v klášteře Sudoksa, v horách Toksungsan (nyněj­ší název Toksan) u Jesanu v provincii jižní Čchung­čchong. Proslavil se projevem na schůzi opatů v únoru roku 1937, který popudil představitele ja­ponské koloniální vlády. Poslední léta života trávil v ústraní v jeskynním chrámu, který zbudoval u kláštera Sudoksa. (O působení dvou slavných Kjongho­ových žáků se tradovalo toto rčení: „Mangong na jihu, Hanam na severu.“)

 

Spatřil jsem tanečnici s vějířem

 

Není vidět, odkud se berou

prchavé pohyby jejího tance.

Na jejích prstech visí davy celého vesmíru

a její tělo létá jako vlaštovka na jaře.

 

Verše pro Saduk

 

Cosi nalézáš, zároveň však leccos jiného ztrácíš.

Cosi ztrácíš, zároveň však leccos jiného nalézáš.

Vzdej se obojího, nálezů i ztrát:

Buddha Vairóčana září všude a ve všem.

 

 

Hanam Čungwon

 

(1876 Hwačchon - 1951 klášter Sangwonsa)

 

Významný žák mistra Kjonghoa. Zatímco však Kjong­ho a Mangong kladli důraz pouze na kóanovou me­ditaci a měli za to, že k probuzení mohou vést i kři­volaké cesty porušování disciplíny, Hanam lpěl na pravidlech mnišského chování. Běh jeho života je dokladem, že svobodné jednání probuzeného mis­tra je možné i v rámci mnišské disciplíny, ba že v určitém smyslu může být pravé svobody dosaže­no právě jejím dodržováním. Mnichem se stal v út­lém věku. Ve třiadvaceti letech se setkal s mistrem Kjonghoem a pohroužen do meditace prý dosáhl probuzení. Od roku 1914 vyučoval jako Kjonghoův následovník, roku 1925 působil několik měsíců jako zenový mistr v klášteře Pongunsa v Soulu, ale násle­dujícího roku se vzdal svého místa a uchýlil se do kláštera Sangwonsa v horách Odesan na východě Koreje, kde zůstal až do konce života, plně soustře­děn na zenovou meditaci. Roku 1941 byl jmenován prvním patriarchou obnoveného řádu Čogje.

 

Kun Hwa-wonův popěvek

 

Navečer se v údolí zrodil cár mraku

A když se vyjasnilo, měsíc sestoupil na vrchol modravé hory.

Všechny věci, všechny jevy jsou odedávna průzračné a svobodné,

Jenom lidé si sami matou svá srdce.

 

Vysvětlení pro mnicha Wolgoka

 

Sedím beze slova v hlubokém údolí mezi zelenými borovicemi.

Včera v noci měsíc naplňoval nebe.

Nač bych se hroužil do meditace?

Když mám žízeň, uvařím si čaj, když jsem unavený, jdu spát.

 

 

Manhe Han Jong-un

 

(1879 Hongsong - 1944 Soul)

 

Reformátor korejského buddhismu, aktivní účast­ník korejského hnutí za nezávislost, básník i proza­ik. Mnichem se stal v pětadvaceti letech. Roku 1908 na universitě Sótóšú (nyní Komazawa) v Tokiu na­vštěvoval kursy indické, čínské i západní filosofie. Zkušenost japonské modernizace i zážitky z cest po Mandžusku, severovýchodní Číně a Přímoří ho in­spirovaly k sepsání návrhu na reformu korejského buddhismu: K oživení korejského buddhismu (kor. Čoson pulgjo jusillon, 1913), v němž zdůraznil potřebu větší angažovanosti mnichů na společenském živo­tě. Jako jeden ze signatářů Deklarace nezávislosti a účastník přípravy hnutí za národní nezávislost (1919) byl japonskými okupanty tři roky vězněn. Ve vězení napsal proslulé Pojednání o korejské nezá­vislosti (kor. Čoson tongnibui so), v němž mj. usvědčil velmoci z pokrytectví: „( ... ) když vysvětlují své činy, vždy se tváří jako andělé spravedlnosti a tvr­dí, že jejich cílem je mír na celém světě ( ... ).“ Po propuštění z vězení se až do konce svého života an­gažoval v duchovním odporu vůči japonské nadvlá­dě i v osvětové činnosti, usiluje o svobodu vnější i vnitřní. Han Jong-un je znám též jako autor několi­ka románů, mnoha básní v klasické čínštině a zejmé­na pozoruhodné sbírky básní v korejštině zvané Tvo­je mlčení (kor. Nimui čhhimmuk, 1926), jež se stala součástí kánonu moderní korejské literatury a byla přeložena do několika cizích jazyků (česky vyšla v překladu I. G. v nakladatelství DharmaGaia roku 1996, 2. vyd. r. 2002).

 

S mnichem Jonghoem jsme navštívili mnicha Juuna a v noci se společně vracíme domů

 

Je nám spolu tak dobře

ani jsme si nevšimli, že už nastala noc.

Bezstarostně si povídáme na zasněžené cestě

a slova se nám vzájemně zrcadlí v srdcích jak na vodní hladině.

 

Těším se z jasu

 

Vodní proud zanesl osamělý kvítek do daleka,

ozvalo se večerní zvonění a z bambusových houštin zavanul chlad.

Už jsem se vymanil z meditace? Už jsem spatřil svou podstatu? Nevím.

Ale na všechno se teď dívám, jako bych to viděl poprvé.

 

Zasněžená noc

 

Kolem věznice jsou hory. A moře sněhu.

Přikrývka vychladla jak kus železa. Ze sna zbyl popel.

Okovy však nelze spoutat úplně všechno:

slyším zvon - odkud přichází?

 

 

Tchöong Songčchol

 

(1912 Sančchong -1993 klašter Heinsa)

 

Výrazná osobnost korejského buddhismu 21. stole­tí. Mnichem se stal ve čtyřiadvaceti letech, když vstoupil do jednoho z nejvýznamnějších korej­ských klášterů, do kláštera Heinsa v horách Kaja­san. V letech 1937-1966 se věnoval soustředěné kó­anové mediaci v různých horských poustevnách. Od roku 1967 působil jako představený v klášteře Heinsa, roku 1980 byl jmenován 7. patriarchou ob­noveného řádu Čogje. „Dobře se na sebe podívej. Překroč hranice času a prostoru a uvidíš, že jsi věč­ný, že jsi nekonečný. ( ... ) Obsahuješ veškeré tvary i beztvarost vesmíru. Jsi vesmír sám. Třpytivé hvěz­dy, tančící motýli, všechno. (...) Jsi původně z ry­zího zlata. Protože jsi však oslepen touhou po vlastním prospěchu, pleteš si zlato se slitinou. Zapomeň na své sobectví a věnuj svou veškerou energii pomoci druhým. ( ... ) Tento věk bujícího ma­terialismu ti škodí. Jsi oceán, a přitom věnuješ po­zornost pouze pěně na vlnách. Pobývej v oceá­nu...“ (z projevu patriarchy Songčchola při oslavách svátku Buddhova narození v květnu 1982). „Lao-c' a Konfucius si podávají ruce. Buddha a Ježíš kráčejí vedle sebe a písně o míru znějí ze všech stran. Vznešené a nízké zmizelo, nikde ani stopy po ráji či pekle. „Amen“ se ozývá ze síní buddhistických klášterů, zatímco „Óm“ zní z křesťanských katedrál. V takovémto světě se dohady o tom, co je „čemé“ a „bílé“, „správné“ a „nesprávné“ jeví nepředstavitel­né.“ (Z novoročního projevu patriarchy Songčchola 1. 1. 1986.)

 

Píseň probuzení

 

Řeka Chuang-che se vlévá do pohoří Kchun-lun.

Slunce a měsíc přestaly svítit a země se vnořila do ticha.

Najednou vstávám a rozhlížím se kolem. A musím se smát:

vždyť modré hory stojí v bílých mracích stejně jak dřív!

 

Tváří v tvář smrti

 

Celý život jsem klamal bezpočet mužů a žen,

mé hříchy trčí do nebe nad horu Suméru.

Zaživa se propadám do pekla a má trýzeň se desetitisíckrát rozrůstá.

Sluneční kotouč visí nad zelenými horami a plive červeň.

 

 

 

(Převzato z knihy Prázdné hory jsou plné větru a deště, antologie básní korejských zenových mistrů. Vydalo nakladatelství DharmaGaia, Praha 2002)