havránkovy první stránky

Narodil se 25.května 1887 v Pietrelcině, asi 13 km severně od Beneventa v jižní Italii. Při křtu dostal jméno František. Otec  Horác Forgione a matka Josefa měli ještě další čtyři děti. Byli to chudí rolníci, Františkovi však dopřáli základní vzdělání.

22.ledna 1903 vstoupil František do noviciátu kapucínů v Norcone, asi 20 km od Pietrelciny. Přijal řeholní jméno Pius, 22.1.1904 skládá první řeholní sliby s platností na tři roky, 22.1.1907 pak věčné sliby. Mezitím si doplnil středoškolská studia a začal studovat filozofii a teologii.

V tomto období se objevily jeho zdravotní problémy. Přepadaly ho náhlé horečnaté stavy, při kterých stoupající rtuť trhala normální teploměry (při použití koupelnového teploměru mu naměřili teplotu 48 °C). Záhadné horečnaté stavy stejně náhle přestávaly. Vyčerpaný a vyhublý bratr Pio trávil celé měsíce doma u rodičů.

Bratr Pius byl ještě velmi mladý, když byl nucen zápasit s temnými silami – se satanem. Vedle jeho cely se nedalo spát pro hluk, který tam býval. Když Pius přicházel z noční modlitby, nacházel v cele všechno vzhůru nohama – knihy na zemi, postel rozházenou… Jen si lehl, začalo to znova, často míval ráno poškrábanou tvář a oči podlité modřinami. Toto týrání pokračovalo i poté, co se stal knězem. Následující zpráva je ze zápisků představeného kláštera ve Foggii:

                „Jednou večer mě P. Pius prosil, aby mohl jít spát bez večeře. I tak tehdy nejídával, a to maličko, co snědl, hned vyzvracel. A tak chodíval místo večeře hned do své cely, která byla nad jídelnou. Jednou tak večeříme, když se ozve ve světnici P. Pia silný výbuch. A stejně tak i následující večery. Všelicos se začalo vyprávět, do kláštera se vkrádal strach, řeholníci si začali na noc zamykat cely. Po každém takovém výbuchu býval P. Pius do nitky zpocený, prádlo bylo propocené, vždycky se musel převléknout. Biskup z Ariano Irpino Msgre D’Agostino tomu nechtěl věřit. Přišel do kláštera na večeři. A tu, když jsme jedli, najednou detonace, výbuch. Biskup se tak polekal, že té noci nechtěl spát sám. Na druhý den se poroučel a více nepřišel.“

                „Tak co je to vlastně?“ ptá se jednou kvardián. P. Pius odpověděl, že musí vždycky zápasit se satanem, a když je satan přemožený, následuje vždy výbuch. „Nuže dobře,“ praví mu kvardián, „ale tak už to nemůže jít dál. Řekni Spasiteli, když už musíš bojovat se satanem, nechť přestanou ty detonace, ať to neleká ostatní v klášteře.“ Od té doby byl pokoj.

                Roku 1909, rok před tím, než se stal knězem, je bratr Pius na smrt nemocný – má horečky, divoký kašel, bolesti v hrudi, mdloby, studený pot. Zrak mu velmi zeslábl, hrozilo oslepnutí. Nepomáhal ani zdravý vzduch a matčina péče. Páter provinciál ho provází na kliniku do Neapole za profesorem Cardarellim. Diagnóza zněla – maximálně měsíc života. Pius však natolik toužil po kněžství, že se bratři pokusili o uspíšení svěcení. 10.8.1910 byl P. Pius v beneventské katedrále vysvěcen na kněze a dostal v Pietrelcině chudičkou primici…

                První léta kněžství kvůli špatnému zdravotnímu stavu vypomáhal místnímu faráři P. Pannullovi. Lidé si stěžovali, že „mše pátera Pia jsou bez konce“. Skutečně, mladý kněz ztrácel při mši smysl pro čas, trvala dvě hodiny i déle, modlil se za lid…

          Cítil, že je povolán k velkým věcem. Z jeho dopisu z roku 1918: „Bože, od té doby přešlo už dvacet roků… Viděl jsem ty hořké slzy, kterými jsem jako chlapec smáčíval své polštáře… Přál jsem si raději zemřít než nejít za tím hlasem… za tvým hlasem…“ Musel však zápasit se svou lidskou přirozeností. Psal: „…cítil jsem, jak se ve mně bijí dvě síly a trhají mi srdce. Svět mě chtěl pro sebe a Bůh mě volal žít novým životem… Ale kde jenom vzít sílu odporovat tomuto světu, který není tvým?… Pak jsi přišel ty, podal jsi mi svou ruku a dovedl mě tam, kam jsi mě volal.“

                Roku 1914 vypukla první světová válka. Roku 1915 vstoupila do války i Itálie. Páter Pius píše: „Hrůzy války mi vrtají mozek… Myslím, že už dále nemohu…“. Modlil se, obětoval se Bohu pro lásku… 20.září 1915 dostal tzv. neviditelná stigmata. Pobýval tehdy na vinici u rodičů v malé slaměné chýšce, kterou si tam udělal pro chvíle modlitby a studia. Nebylo vidět rány, ale cítil bolest, jakoby měl proražené ruce, nohy a bok.

                 V prosinci 1915 narukoval do sanitního oddílu. V neapolské nemocnici však sloužil jen pár dní, onemocněl a poslali ho domů. To se několikrát opakovalo – celou válku prožil v klášterech nebo v neapolské nemocnici, jako voják nebo pacient. Teploměry praskaly i tehdy – naměřili mu 48 °C i víc. Pro lékaře bylo nepochopitelné, že pacient s takovou horečkou neupadl do deliria ani netrpěl duševními poruchami.

                V březnu 1918 byl Pius definitivně propuštěn s malou penzí z armády.

                5. srpna 1918 zpovídal P. Pius chlapce-aspiranty. Najednou uviděl před svým duchovním zrakem tajemnou osobnost. Zmocnila se ho přitom úžasná hrůza. Svému duchovnímu vůdci napsal: „Osobnost měla v rukou cosi jako dlouhatánské kopí s ostrým hrotem a z hrotu sršel oheň. Všechno se odehrálo v jediném okamžiku – osobnost mi vši silou vrazila kopí do duše… Taktak jsem mohl zanaříkat, cítil jsem, že umírám… Chlapec, kterého jsem právě zpovídal, jsem poslal pryč, bylo mi tak zle, že jsem nebyl schopen zpovídat. A tato muka šla se mnou stále až do 7.srpna… Rána je v hloubi duše, stále je otevřená a stále bolí…“

                20.září 1918 dostává P. Pius viditelná stigmata. V říjnu 1918 píše svému zpovědníkovi: „Jak jen Vám to na Vaši žádost vysvětlit, jak vůbec došlo k mému ukřižování? Můj Bože, jak se cítím zmatený a malý, když mám vyjevit, co jsi uskutečnil na tomto bídném stvoření… Bylo to ráno 20.září. Modlil jsem se po mši svaté na chóru. Tu se mě zmocnilo cosi nevýslovného, jako když člověk odpočívá, cosi jako sladký sen. Tělo a duše se ocitly ve stavu nepopsatelného pokoje. I okolo mě všechno hluboce mlčelo. Cítil jsem hluboký, hluboký mír a současně jsem byl ochoten dát Bohu všechno, úplně všechno, ba přijmout ještě i vlastní zničení. Toto vše se odehrávalo najednou, jakoby bleskem… Byl jsem před tajemnou osobností. Podobala se té, kterou jsem viděl 5.srpna večer. Lišila se od té jenom tím, že jí krvácely ruce, nohy a bok. Vidět ji naplňuje člověka hrůzou a nemohu vyjádřit, co jsem tehdy cítil. Cítil jsem, že umírám. A jistě bych byl i umřel, kdyby Pán nebyl přiskočil na pomoc mému srdci, které se divoce zmítalo v hrudi. Tajemná osobnost se potom vzdálila a já zpozoroval, že mám proražené ruce, nohy a bok, a že tyto rány krvácejí. Můžete si představit muka, která jsem cítil a cítím neustále, téměř den co den. Rána na boku krvácí ustavičně, a to zvláště od čtvrtka do soboty…“

                P. Pius chtěl zůstat dál neznámým kapucínem, proto rány skrýval. Při mši to však nebylo možné. V klášteře se o ranách mlčelo, ale venku ne – do San Giovanni Rotondo začínají proudit davy lidí zblízka i daleka. Představený psal provinciálovi, provinciál nařídil rány vyfotografovat a ptal se Sv. Stolice o radu…

                Rány P. Pia byly skutečnými ranami, tj. porušením svalové tkáně na rukou, nohou i levém boku. Šly naskrz přes ruce i nohy – na rukou byly uprostřed dlaní, měly asi 2 cm v průměru, okolní kůže byla normální, bez opuchlin nebo zánětu. Rány na nohou byly trochu užší než na rukou, ale krvácely víc. Rána na boku byla vpředu na levé straně hrudníku, měla podobu obráceného kříže, v jednom směru délku 7 cm, ve druhém asi 4 cm. Byla asi 1 cm široká a sahala do hloubky 7-8 cm. Ze všech ran prosakovala téměř stále krev. Na povrchu usychala, tvořila hnědý povlak, který se rozpadal a znovu tvořil. Nejvíce krvácela rána na boku – MUDr. Festa odhadoval, že z rány na boku denně vytekl asi šálek krve.

                Provinciál P. Eschitell napsal (hned po objevení ran): „Kdyby se mě představení ptali na podrobnosti, mohl bych jim pod přísahou potvrdit, tak jsem si v tom jistý, že dívaje se přes rány shora, když pod ně položím noviny, mohl bych je přes otvory ran lehce číst nebo vidět jakýkoliv předmět podložený pod rány.“ Dómský prelát Don Sabino Sfregola: „Chytil jsem P. Pia za ruku. Ukazován jsem vložil z jedné strany do rány a palec z druhé. Cítil jsem, jak se oba prsty v ráne dotýkají. P. Piovi to způsobilo ukrutnou bolest, ale pro mě to bylo důkazem, že jde o skutečná stigmata.“

                P. Pius nosíval na rukou z příkazu církve poloviční rukavice z hnědé vlny, takže prsty měl volné. Jen při mši si rukavice sundával a pak bylo možné vidět, jak z ran prosakuje krev a tvoří čerstvé pramínky. Na otázku, zda ho těch pět ran bolí, odpověděl P. Pius někomu: „Prorazte si hřebem ruku a potom jím v ráně otáčejte.“

                Rány P. Pia byly mnohokrát zkoumány lékaři, existují o nich mnohá svědectví. Zvláštní je, že po objevení stigmat se slabé zdraví P. Pia mimořádně upevnilo.

Do San Giovanni Rotondo začaly proudit davy lidí.

P.Pius byl mnohokrát obviňován z podvodů – a to i ze strany církve. Např. v roce 1926 Sv.Oficium oznámilo, že „na základě hodnověrných zpráv musí znovu a to velmi vážně napomenout věřící, aby neměli s P.Piem žádné styky, ani písemně.“ P.Pius nesměl 3 roky sloužit mší svatou ani zpovídat, lidé ho nesměli vidět ani v okně. Postoj církve se výrazně změnil až v roce 1933.

P.Pius měl velký sen – poznal lidské utrpení a chtěl ho zmírnit. Od roku 1923 přemýšlel o vybudování nemocnice, kde by se neléčilo jenom tělo, ale i duše. V roce 1925 se z jeho iniciativy adaptuje na malou nemocnici bývalý klášter klarisek, bylo to jen 20 lůžek. Za 13 let přišlo zemětřesení a nemocnice se zřítila… P.Pius snil o velké nemocnici s moderními technologiemi, kde by však člověk kolem sebe cítil domov, péči. Svému ústavu dal název „Casa Sollievo di sofferenza“ – „Domov pro úlevu v utrpení“. Pro svůj plán získal tři spojence – byli to Dr. Sanguinetti, Dr. Sanvico a Dr.Kisvarday. Roku 1940 začali sbírat milodary a příspěvky. 10.6.1940 vstoupila Itálie do války a ze stavby nemocnice nebylo nic. Sbírku zachránili alespoň tak, že koupili nemovitosti. Roku 1945 po skončení války se opět vrátili ke svému snu. Několikrát museli stavbu přerušit, až 25.6.1954 bylo možné posvětit a dát do provozu pravou část Domova – polikliniku.

5.5.1956 byl Domov dokončen a otevřen veřejnosti. Při otevření měl kapacitu 300 lůžek, v dalších 5ti letech vzrostl jejich počet na 900. Je to palác z mramoru, skla a mozaik. Když upozorňovali P.Pia, že je třeba šetřit, odpovídal: „Vždyť je to pro chudé“. Domov je nejmodernější nemocnicí v jižní Itálii a jednou z nejlépe vybavených nemocnic v Evropě.

P. Pius je známý i jako divotvůrce - během jeho života došlo k mnoha zázračným uzdravením. Známé jsou i případy jeho bilokace.

                P. Pius zemřel 23.9.1968.

Z jeho myšlenek:

 „Život je boj a vyhraje ho jenom ten, kdo se statečně bije až do konce.“

„Vůle je jedinou branou, kudy může do nás vniknout hřích: jiné brány není.“

„Milosrdenství Boží je nekonečně větší než tvoje zloba.“

„Pane, svou minulost svěřuji tvému milosrdenství, svou přítomnost tvé lásce a svou budoucnost tvé prozřetelnosti.“

„Trpím tehdy, když netrpím“.

„Bůh nechť vás potěší, podpírá a požehná a nechť vám dá stále dokonaleji prožívat, co říká evangelium: Mé jho je sladké a mé břemeno lehké.“

„Úzkost, nepokoj a nedůvěra k Bohu jsou v našem životě jako rakovinné nádory duše. Úzkost je horším zlem než zlo samo. Milujme Boha jednoduše a netýrejme se úzkostmi. Stavějte se proti svým přestupkům, ale ať je to nenávist klidná a svatá, nikdy ne nepokojná a sžíravá.“ 

(Zdroj: Otec Bohuslav SDB: Páter Pius, muž bolesti a lásky, Slovenský ústav sv. Cyrila a Metoděje, Řím, 1971)