6+14+26+30+19+5 děleno klíčem ke zprávě,který je vyjádřen binárním číslem 011001=? Výsledkem dělení rovná se 4. Tak tohle je 12 čísel z kosmu.Snad se mi poštěstí tu knihu koupit.Nemate jí někdo?

Ahoj Martino. Uplne Te chapu. Ale total. Nerada se rozpisuji verejne, objevila jsem tehle stranky nahodou kdyz jsem hledala neco o zelenem caji a prvni co jsem cetla je tvuj prispevek. A padla mi pusa, uplne Te chapu. Jenom jsem se obrnila.

Ahoj, jsem taky indigová. Po těch návalech vzteku už jsem taky rezignovala. Nedokážu neustále snášet ty kopance a tvářit se, jako že se nic neděje, že jsem silná a všechno to snesu a ještě jim snad za to líbat nohy a oni se mi budou vysmívat do blbečků. Přes oči plné slzí jim říkám, že to, jak se ke mně chovají, není v pořádku. Nevím si na tom světě rady a to je mi skoro 35 let. Lidé mě doslova vysávají, v tom mi pomáhá jedna věta: Archanděli Michaeli, žádám tě o odpojení všech negativních vláken, která mi ubírají energii. Děkuji

Už je to skoro rok, co Tvůj syn prolétl nečekaně zpět do Nebe, přesto je to pořád žhavé a bolestné. Asi pořád bude a povede Tě to k dalším nekončícím hledáním, které musíš projít (zdánlivě) sama.
Jeho (ani Jejich) pomoc totiž není hned (a někdy nikdy) vidět, ačkoli tu stále je. Můžeš ji cítit, když se jí otevřeš a jsi o ní přesvědčená.
Odešlo mi teď několik blízkých lidí, nechápu to,
vůbec nebyli staří.
Kamarádům v neděli umřelo miminko, 3 dny mladé, zdravé...

Buď vděčná za každý den, který jsi mohla strávit se svým synem.
Smrt patří k životu, k našemu každého Osudu, je to mimo rámec hodnocení fér/nefér.
Hledání příčin nám může pomoci k nalezení sebe sama a svého úkolu.
Život není samozřejmost, spousta kamarádek vůbec nemůže otěhotnět, mnohé opakovaně potrácejí, umírají i mladí lidé...
Nejsi sama, jsi součástí Života kolem Tebe a pokračuješ a ním.
Držím Ti palce na cestu!
(Až je budeš potřebovat, můžeš si pro ně přijít zpátky :-) ***

buďme spolu, pomáhejme si.. vydržme. :-)

Ahoj Modráčci,
bolí mě srdce i duše. Před rokem a půl jsem objevila tyto stránky a potěšily mě, protože jsem v charakteristice indigových objevila spoustu rysů svých i obou našich synů. Samozřejmě nevím, jestli indigo jsme nebo ne, ale spoustu věcí do sebe líp zapadalo.
Starší synek přišel do naší rodiny jako dar. Děťátko velikosti 3měsíčního človíčka s laskavým a vědoucím pohledem, rychle se vyvíjející, s obrovskou touhou, aby všechno bylo na milimetr spravedlivé. Všechno předčasně chápal a všechno dělal, jakoby mimochodem a jen jakoby si lehce přpomínající. Vydrželi jsme hodiny debatovat o světě, souvislostech a vztazích a dumali, jak by některé věci mohli být jinak a snáz a lépe. A ani jsme nemuseli doříkávat věty:o))
A pak se loni v létě stala ta nejvíc nefér věc...:o(((
Z nebe slétl jediný besk z čistého nebe (a to doslova)a celá skupinka se rozlétla jako smutní ptáci a mého synka to ve zlomku vteřiny převedlo na druhý břeh. A mě to během toho zlomku vteřiny roztrhlo srdce nevratně napůl a zanechalo bezradně nechápající - proboha, proč nám osud (či Bůh)pošle takový dar v osůbkách dětí, které jsou příslibem, že když uplatní své dary, tak to na tom světě snad bude časem stát za víc, než za fajfku tabáku a pak nám je zase předčasně vyrve?!?!? O čem to je? Má někdo z Vás alespoň matné tušení?????????????????

pro mě to je tady peklo

Ahoj Lucko,
neboj se zbytečně. Strach snadno roste a ochromí, v tom je jeho magie. Chce od nás aktivitu, pochopení věci, akci, ujasnění a zpevnění postoje.
Kolem dat r.2012 je bublina zbytečného hororu, která s pocity pracuje velmi dovedně.
Májové měli mnoho kalendářů pro různě dlouhá období, každý dokázal měřit jen určitý výsek času.
21.12.2012 právě jeden takový dlouhý (přes 5 000let) kalednář končí (protože neumí počítat další dny, končí jeho numerická soustava), aby další den ZAČAL OPĚT ZNOVU OD ZAČÁTKU, jak už se to několikrát stalo!!
Prý to ale byla přesto pro ně velká změna času jako myšlenkového období, což se k "dnešním" rokům hodí také velmi dobře.
Neboj, budeme mít ještě hodně času udělat všechno to, co jsme si na své "hvězdě" před sestupem na zem naplánovali. Jen abychom se včas rozpoměli...
Hodně radosti ***

Ahoj všichni modráčci!

čtu příspěvky, ... co dodat.., díky.
Našel by se někdo z Brna? Hledám parťáka pro jisté dvě odlišné činnosti :-)

Petra *
736 448 721 jen prosím SMS, většinou mám vyplé zvuky a zvonění neslyším ;.)

->Dominik Sand > bydlím v ústí nad labem kdyžtak si mě přidej na skype -> maty600

Můžeš útíkat ale neutečeš před tím kdo jsi . Vždy jsem byl ostatními ne zcela nepochopen , mé názory dnes a denně sklízejí úžas ale i opovržení. I přes můj vysoký intelekt se snažím zapadnout do společnosti , chodím na párty , provozuji parkour ,snowboard atd. Ale někdy se zastavím na ulici plné lidí a to co vidím v očich lidí nemá vysvětlení , jejich zaslepenost po penězích , sexu a úspěchu . Jejich neporozumění a utrpení z malicherností . Dnes je mi 16 let a už od svých 4 jsem přemýšlel o posmrtném životu a nikdy jsem se nebál smrti . Jestli toto někdo čte možná pochopí co mám na mysli , ikdyž se to slovy těžko vysvětluje .

prosím at neskonci nas svet 2012 bude se modlit aby neskoncil je mi teprve 10let co bedeme delat

Pro: Hloubka(Falco)...Já se citím uplně stejně,jako bys mi mluvil z duše...až mi z toho marzí v zádech..

Tento článek jsem našla když jsem si do vyhledavače zadávala:nevím si rady se životem.Nechci umřít,to ne!Jen jsem chtěla vědět jestli je na tom někdo stejně..pak mi vyjela tato stránka a po přečtění si myslím že já jsem Indigo..Já si zkrátka nerozumím s ostaními,cítím se ohodně vyspělejší než ostatní v mém věku,cítím se jiná než ostatní,také cítím jako bych na tomto světě nebyla náhodou ale že na tomto světě mám něco dokázat,cítím se jiná než ostatní....Myslíte si že jsme Indigo?...Míša,15

Nechce se mi psát o sobě, protože nepreferuji "kontakt" před setkáním, je to divné.

Odmala se cítím sama a jakoby vyčleněná, i když mě rodiče zahrnovali láskou. Možná jsme tady na Zemi se svým prožíváním moc uzavření ve své hlavě a těle, což nám dává iluzi, že ostatní jsou na tom jinak...
Cítím se jakoby vyhozená z domova, kam se nejen že nemůžu vrátit, ale nemohu s ním navázat ani žádný kontakt. Nemám k tomu schopnosti. Vnitřně mi toto odloučení působí velkou bolest, "naštěstí" všední život a jeho požadavky tyhle myšlenky odsouvají většinou do pozadí.
Jako by v mém životě žila jen částečka ze mě a já se nemohla sama k sobě ani dostat...
Člověk je sám se sebou vždycky sám. I když není.
Jsem velmi vděčná, že mohu žít tady na Zemi, vnímat ji (částečně) i ostatní lidi a hledat vnitřní bytosti v nich.
Od dětství mám vzpomínky, že jsem chtěla být vždy "při ruce", že nikde nejsem náhodou a měla jsem obavy, že propásnu něco, co jsem měla nebo mohla udělat.
Vždycky o mně říkali, že jsem přecitlivělá, neumím moc zacházet s mírou svého prožívání. "Jezero bolestí světa" je hluboké, nevím, jak a proč se radovat, když je na zemi tolik bolesti. Ochromuje mě to, ale pomoci stejně nedokážu...
Kvůli svému pojetí spravedlnosti jsem měla v dětství hodně problémů.
Chtěla bych se stát člověkem :-)
Nevím ještě úplně přesně, co to je, ale moc mě to zajímá :-)))
Myslím, že člověk se člověkem teprve stává. Nebo se jím rodí, ale rychle to mizí... Miminka to mají v očích. Malé děti mívají zvláštní obličeje! Některé jsou jako by velmi moudré a staré, to hodně překvapí, jakoby staré duše. Některé děti mají zase dlouho - do sedmi, devíti let - takový zvláštně nebeský výraz, jakoby nadpozemskou zář kolem sebe. Pak to vyprchá.
Plníme povinnosti a učíme se, jací máme být ve světě, jaké nás svět chce a prý potřebuje, prý je to výchova a vzdělání... Ztrácíme svoji bytost, která sem přišla s určitým cílem.
Snad mají indigové děti více síly, aby se neztratily samy sobě a tím pomohly i nám!
Přeji všem do roku 20*10, ať čas běží vždy tím správným směrem, a my s ním. Ať při tom běhu dokážem stále cítit vlastní cestu pod nohama a rozpoznat všechny výzvy, které k nám z budoucna přicházejí. Ať dokážeme uplatnit svoje síly a schopnosti včas a dobře * * *

Zdravím všechny, co se už dlouho "čtete" a znáte-neznáte navzájem..., "náhodou" jsem tuto virtuální létající knihu objevila až nyní. Je moc prima, že tolik lidiček ještě tolik cítí, tolik přemýšlí o světě. Logicky, jednoduše, srdečně a prostě, ale zatím přesto "neprotlačitelně". A je možná vedlejší, zda se ve své nesmělé touze o takyzaškatulkování přikloníme na tu, či ještě zatím na onu stranu. Vždyť vše se ovlivňuje navzájem a o to tu, myslím, jde. I když počet návštěv je skoro neuvěřitelný, tolik lidí čte, ale neřekne nic!

Je to tak velmi málo nebo přesněji si nerozumi s okolim tedy lidmi.Jelikož jsou velmi morální a spravedlivý nebot je to vnich to tomu taky moc nepřidá.Jsou osamělí stále s něčim nespokojeni.Pořád je co vylepšovat,jít dál stále kupředu,že.Je velká škoda,že je společnost odmítá jako nepřispůsobyvý.Končí při nejlepším u psychologů nebo psychiatrů,kteří stejně na nic nepřijdou.Existuje nejaké společenství indigo?Jak se poznají indigo lidé,jsou nejake testy?

Všechny přítomné zdravím,
jsem tak ráda, že jsem vás našla, že ani pořádně nevím, co napsat.
Po přečtení tolika příspěvků je těžké něco vyjádřit, aby člověk neopakoval, co už řekl někdo před ním.

Ještě stále si nejsem jistá, zda jsem indigová, ale poslední dva dny nad tím nemůžu přestat přemítat.
Přitom jsem si vzpoměla na některé záblesky z dětství. Jak jsem si ve 13 letech přála, abych už byla dospělá, jak jsem jako malá měla ráda přírodu a zvířata (to asi každé dítě), jak mě nikdy nezajímala móda a věci, které bavily ostatní, jak jsem přeskočila "růžové období" a místo toho měla ráda tmavší fialovou, jak jsem hájila šikanovaného spolužáka, a jak jsem se vztekala u Vánočního stolu kvůli skrytému napětí mezi rodiči, které se rok od roku zhoršovalo.
Přecitlivělá jsem byla vždycky. Talenty mám různé a zvolila jsem si, že se chci věnovat nejvíc hudbě a malbě. Jsem nadprůměrně inteligentní, matematika a přírodní vědy mi šly s chutí, za to tzv. humanitní vědy nikdy. Jsem snílek a mám velkou představivost. Nápadů mám spoustu a jen zlomek se mi daří realizovat a dotáhnout do konce. Lhát neumím – neříkám, že jsem to nikdy neudělala, ale zjistila jsem, že to není dobrá cesta. Jinak si ale nevzpomínám, že bych měla v dětství nějaké zvláštní psychické schopnosti.
Pokud jsem od narození nějaké měla, nejspíš jsem je díky výchově ztratila - rodiče o auře dozajista nic nevědí doteď a sami byli vychování jako materialisté. Navíc jsem ve škole nikdy nevynikala, ani se nebouřila. Tedy většinou. To je asi jedna z věcí, co moc nesedí :)
Nyní je mi 25 a před pár roky došlo v mém životě k duchovní "explozi".
Byla jsem na studijním stipendiu v Nizozemí, poprvé na dlouhou dobu odloučena od navyknutého prostředí, mluvíce jen cizím jazykem, k tomu stresující studium, nedostatek spánku a samozřejmě tráva.
A jednoho dne jsem zažila "Bílé světlo" - později jsem se dozvěděla, že to nejspíš bylo otevření všech čaker najednou, tzv. kundalini. Tento zážitek mi otevřel mysl tak široce, že se nutně musela alespoň částečně uzavřít, neboť na přijetí "křišťálu" jsem rozhodně připravena nebyla a vedlo to ke krizi.
V té době se ale začaly výrazně vyskytovat některé projevy, které jsou uvedeny i mezi indigovými - hluboká empatie, vhled a intuice, strach ze zániku lidstva, ohromná radost ze života a maličkostí a prohloubené vnímání krásy a ještě větši emocionální citlivost než kdy dřív. A taky nepřekonatelný dojem, že to co je na světě „špatně“ není ve mně.
Nicméně i tyto vlastnosti a schopnosti se během dalších měsíců začaly vytrácet.

Když čtu o tom, jak indigové děti mají do světa přinést lásku – nevidím se v tom. Ozývá se ve mně hlas starého člověka, zahořklého vůči lidem spoustou zklámání. A s tímto hlasem ve mně bojuje touha věci změnit a hlavně lidem pomoct pochopit, kdo jsou a že nemusí žít jako otroci hmotných úspěchů. Stále na sobě pracuji.
Věřím, že u mě vyhraje ta druhá půlka. Věřím o to víc, když vím, že nejsem sama. Díky, že jste!
Když jsem četla vaše příspěvky, pocítila jsem najednou tolik krásy.

Píšu, abych vás všechny podpořil.
Vy, kteří si myslíte, že jste indigové duše jimi skutečně jste. Protože i kdybyste k nim měli teprve nakročeno, ztotožněním se s ideály lásky se stáváte jejími nositeli. Ti pak, kteří vás vidí jako agresivní a panovačné se bojí sami sebe. Toho, že ztratí známé hodnoty a svět už nebude takový jako ho znají.
Existuje vhodná cesta, jak porozumět indigo poselství a to i pro vás, kteří si nejste jisti barvou paprsku své duše - poznejte lépe sami sebe prostřednictvím meditace. Objevte (znovu) své Pravé já. Diskuse s podobnými lidmi jsou také dobré, ale skutečné poznání přichází skrze vlastní srdce. Až poznáte sami sebe, pochopíte i smysl svého života.
Pokud už chápete, že jste tu, abyste měnili svět, začněte též u sebe a rozpomeňte se na své skutečné vlastnosti. Těmi nejsou pohrdání nedokonalými ani napodobování druhých v honbě za osobními zisky...
To řada z vás ví.
Je jisté, že i vy potřebujete lásku. Snad vám jí tímto mohu poslat. Přeju vám, ať vytrváte v uskutečňování svých myšlenek, zůstaňte pevní a odhodlaní i přes svou citlivost, protože Země vás potřebuje. Držte se.
---
P.s. Kdyby byl někdo z vás z okolí Ústí u Labe, rád ho poznám.

Drž se. Nejsi sama. Mám stejné pocity jako ty.
Neumím lidem okolo sebe lhát. Jsem velmi sensitivní, upřímný a nesnáším faleš. Vnímám v tomhle světě i věci, které jiní nevidí. Udivuje mě, že lidé nevidí krásu tohoto světa. Miluju přírodu a zvířata a pociťuju k nim velmi silné pouto.
Nemůžu věřit, že lidem záleží jen na vlastním prospěchu a k ostatním se nechovají tak, jak by sami chtěli, aby se lidé chovali k nim. Přitom, když s některými lidmi mluvím, mám pocit, že mou povahu cítí a jsou úplně jiní-lepší, než když je pak potkám a k někomu jinému se chovají, tak jak bych to od nich nečekal. Nechápu, že jsou lidé v tolika ohledech tak nelidští.
Když zjišťuju, že nás kteří cítíme, že do tohoto světa nepatříme kvůli naší rozdílné povaze a odlišného cítění, je víc, začínám uvažovat, jestli tu nejsme proto, abychom tu něco změnili.